Moderní otroctví v Libanonu

Palestinci žijí ve 12 uprchlických táborech, zatímco jeden a půl milionu syrských uprchlíků přežívá ve stanových táborech a v dočasných, z hygienických standardů zcela nevyhovujících a přeplněných příbytcích v údolí Bekáa, hlavní zemědělské oblasti Libanonu. Téměř 300 000 zahraničních dělníků z Afriky a Asie je zaměstnáno jako místní pomocná síla, převážně na pozicích hospodyně a sluhů v soukromých rezidencích. Jsou velmi často nuceni vykonávat i různé rizikové, nebezpečné práce. Libanon se po mnoho let choval k zahraničním dělníkům nejtvrdším možným způsobem a upíral jim základní práva. Situace se zatím příliš nezměnila, určitým pokrokem je fakt, že se o této problematice začíná otevřeně hovořit.

Zahraniční dělníci a pomocné síly jsou v Libanonu najímáni a zaměstnáni v systému zvaném kafala („záruka“), což je synonymum pro nucenou práci, druh novodobého otroctví. Termín „kafala“ pochází z 50. let 20. století a byl zaveden v zemích Perského zálivu. Je to systém, který vytváří trvalé pouto, které spojuje místo působení migrujících pracovníků v Libanonu s jejich zaměstnavatelem neboli kafeel („sponzorem“). Tento novodobý, téměř otrokářský systém, poskytuje soukromým zaměstnavatelům a společnostem v Libanonu téměř úplnou kontrolu nad zaměstnaností a imigračním statusem zahraničních pracovníků. Cestovní pasy, občanské průkazy a další úřední dokumenty patřící zahraničním zaměstnancům si zaměstnavatel uchovává a vrací je, až když se tak zaměstnavatel rozhodne. Je to čistě na jeho rozhodnutí a dobré vůli.  Zahraniční pracovník si jen zřídka užívá dnů odpočinku, stanovené pracovní doby nebo možnosti svobodně změnit zaměstnání. Zahraniční dělník, resp. místní pracovní síla, nemůže jednoduše podat výpověď. Potřebuje souhlas svého zaměstnavatele, který má tím pádem absolutní moc nad svým zaměstnancem.

Kontakt:
Ing. Petr Sochor, E-mail: petr_sochor@mzv.cz, Mobil: 00961 70 258 310