Uhlíkové zemědělství pomůže diverzifikaci příjmů

Klimatická změna je realitou a musí na ni reagovat i české zemědělství. Opatření vycházející z programu Green Deal jsou do značné míry v souladu s představou současné české vlády o budoucnosti tuzemského zemědělství. Podle ministra zemědělství Marka Výborného je však podstatné, aby tato opatření neohrožovala konkurenceschopnost českých ani evropských zemědělců. „Jako jeden z prvních států Unie jsme zavedli zákaz klecových chovů nosnic od roku 2027. Bylo to v době, kdy bylo ze strany Evropské komise přislíbeno, že v roce 2023 představí revizi předpisů týkajících se dobrých životních podmínek zvířat. Revize předpisů je však odložena na neurčito. Hrozí tedy narušení vnitřního trhu a nekonkurenceschopnost českých producentů na trhu kvůli přísnější národní legislativě.“

Jak by mělo za deset let vypadat české zemědělství optikou architektů politiky Green Deal?

Hlavní směry transformace zemědělství směrem k udržitelnějším praktikám samozřejmě vychází z environmentálních aspektů společné zemědělské politiky. Obecně jde o snahu zvýšit různorodost krajiny a podpořit i její mimoprodukční funkce. To vše se musí ale dít současně se zohledněním potřeby zvýšit konkurenceschopnost evropských zemědělců zvýšením udržitelnosti potravinových systémů. Například podle Strategie ochrany biologické rozmanitosti EU do roku 2030 a Strategie od zemědělce ke spotřebiteli by mělo být zemědělství jako odvětví, které je pro zachování biologické rozmanitosti krajiny klíčové a zároveň je jejím poklesem podstatně ekonomicky ovlivněno, jedním z důležitých sektorů, který přispěje k obnově evropských ekosystémů. Ke zlepšení stavu zemědělské krajiny a biodiverzity je nutné, a my na ministerstvu se o to snažíme, více podporovat precizní zemědělství, nízkouhlíkové a ekologické zemědělství nebo agrolesnictví. Naším cílem je také podporovat v zemědělské krajině prvky s vysokou rozmanitostí, zlepšit ochranu například před zvýšenou erozí, úrodnost půdy, snížit míru používání a rizik pesticidů či usnadnit využití tradičních odrůd plodin a plemen za účelem zvrácení úbytku genetické rozmanitosti.

Co v tuzemské prvovýrobě se proti současnému stavu bude muset změnit především?

Hlavní změny v tuzemské prvovýrobě v oblasti živočišné produkce zahrnují omezení používání pesticidů a průmyslových hnojiv, podporu rozvoje ekologického zemědělství s cílem zvýšit jeho podíl na 25 procent celkové produkce do roku 2030, redukci antimikrobiálních látek u zvířat a zvýšení transparentnosti a informovanosti veřejnosti prostřednictvím systémů označování, které osvětlují dopady spotřebitelských rozhodnutí na životní prostředí. Nepochybně bude prvovýroba reagovat na případný posun v povolebním nahlížení, tedy po volbách do Evropského parlamentu, na rozsah implementace Green Dealu. Je nezbytné, aby se tento rozsah usměrnil a opatření realizovala tak, aby se zemědělci mohli konkurenceschopně věnovat svému podnikání při současném smysluplném zabezpečení požadavků na ochranu vody, půdy a krajiny. Potřebujeme zajistit provázanost celým řetězcem produkce potravin, od pěstitelů po zpracovatele a prodejce. A také tento řetězec co nejvíce zkrátit. Jako příklad je možné uvést pěstování zeleniny – zde v našem prostředí chybí sektor zpracování navazující na pěstování zeleniny – v konzervárnách, mrazírnách a podobně by mohla skončit velká část produkce, která není prodejná klasickým způsobem. Místo zaorání by se tak mohla zpracovat velká část úrody, pěstitel by získal uplatnění a peníze i za tuto část produkce, a tudíž by se výrazně zlepšila celková ekonomická situace pěstitelů zeleniny – a zřejmě by tito pěstitelé navýšili i výměru zeleniny a měli více prostředků na moderní technologie a postupy šetrné k životnímu prostředí.

U které agendy lze očekávat snazší průběh implementace a kde to bude naopak více drhnout?

Naše země má poměrně ambiciózní strategický plán v oblasti klimatu a životního prostředí, který ke Green Deal přispívá, proto neočekáváme, že bychom se od jeho naplňování v některých z oblastí měli významně odchýlit, přestože jakákoliv změna většího rozsahu je pro naše zemědělce náročná a znamená velkou míru zapojení. Na tvorbu budoucích koncepcí a celkový další vývoj má vliv celá řada externích faktorů, na které je potřeba reagovat. Důležitá je detailní analýza potřeb a příležitostí, které povedou k dalšímu rozvoji sektoru a naplňování očekávání společnosti.

Dá se o nějakých opatřeních spadajících do zemědělské agendy Green Dealu říci, že již byla v ČR plně zavedena a mají nějaké výsledky?

Česko má dlouhodobé úspěchy v omezování použití pesticidů a je dlouhodobě pod průměrem spotřeby pesticidů v EU. Dále jde třeba o snížení ztráty živin, snížení prodeje antimikrobiálních látek, navýšení plochy ekologického zemědělství nebo obnovení ekosystémů bohatých na uhlík. Všechny tyto požadavky jsou součástí společné zemědělské politiky a průběžně je plníme. Cíle jsou určeny na úrovni celé EU a každý členský stát by k nim měl napomoci svým dílem. Co se týče přímých plateb, k cílům Green Dealu významně přispívá opatření standardů DZES, zejména pokud jde o vyčleňování neprodukčních prvků, ochrany krajinných prvků a také řada opatření celofaremních ekoschémat. Vzhledem ke startovací fázi nových opatření budeme moci výsledky jejich dopadu komplexně interpretovat spíše ke konci období společné zemědělské politiky. Již nyní můžeme říci, že významně vzrostlo zakládání neprodukčních ploch na orné půdě, ať už jsou to třeba úhory, ochranné pásy, nebo krajinné prvky, oproti předchozímu období. Jen u úhorů došlo k desetinásobnému nárustu ploch, u krajinných prvků téměř ke dvojnásobku. Jako jeden z prvních států Unie jsme legislativně zavedli zákaz klecových chovů nosnic od roku 2027. Bylo to v době, kdy bylo ze strany Evropské komise přislíbeno, že v roce 2023 představí revizi předpisů týkajících se dobrých životních podmínek zvířat, tedy Farming. Za poslední rok se však situace změnila, revize předpisů týkajících se Farmingu je odložena na neurčito. Výhledově tak nejsme schopni říct, kdy se k zákazu připojí ostatní země EU. Hrozí tedy narušení vnitřního trhu a nekonkurenceschopnost českých producentů na trhu kvůli přísnější národní legislativě. Tyto zkušenosti nám potvrzují, že změny je nutné přijímat celounijně, aby byly zajištěny rovné podmínky.

Nové regulace vyvolávají odpor části zemědělců. Proč se nebouří celá „zemědělská obec“?

Na to je odpověď složitější a je potřeba si uvědomit, v jak unikátním postavení je české zemědělství oproti jiným zemím Evropské unie. Kolektivizace v 50. letech 20. století u nás vlastně zlikvidovala vztah lidí k půdě a po roce 1990 se již nikdy stav zemědělství do doby před kolektivizací nevrátil. Řada lidí při ní odevzdala své pozemky do společných družstev, proto u nás máme největší výměru jednoho zemědělského podniku v EU. Nehodnotím, jestli je to dobře, nebo špatně, každopádně výsledkem je, že máme na jedné straně velké zemědělské podniky, na straně druhé malé rodinné farmy a mezi tím velmi důležitý segment středních podniků, které dělají náročnou živočišnou výrobu nebo pěstují citlivé komodity, jako jsou zelenina, ovoce nebo chmel. A každý segment našeho zemědělství trápí trochu jiné věci, mají rozdílné problémy a rozdílné potřeby. Proto se pak naši zemědělci ozývají proti různým opatřením. Co jednomu vadí, druhému naopak vyhovuje. Jedna věc je ale spojuje, a to je přebujelá byrokracie. Administrativní požadavky, které především z Bruselu dopadají na naše zemědělce, jsou opravdu nadměrné. I já jako ministr zemědělství se někdy divím a pozastavuji nad tím, co vše musí zemědělci vyplňovat a vykazovat. Samozřejmě i na národní úrovni někdy vznikají zbytečnosti, tři kontroly vyžadují stejné věci a podobně. S tím se ale aktivně snažíme něco dělat a postupně tyto nesmysly odstraňujeme. Je to velký úkol, na kterém nyní intenzivně pracujeme, a postupně se nám daří řadu věcí zjednodušovat.

Univerzálním řešením protestů bývají peníze. Jaké finanční zdroje budou k dispozici a jakými cestami se k nim zemědělci dostanou, aby mohli zavádět změny vycházející z evropských nařízení?

Nemyslím si, že by peníze byly univerzálním řešením, pro zemědělce je důležitá i míra byrokracie, jak jsem uvedl, nebo předvídatelnost, zejména aby se pravidla, která musí dodržovat, neměnila každým rokem. Ale pokud jde o finance, na současnou společnou zemědělskou politiku, která poběží až do roku 2027, jde každoročně v průměru 40 miliard korun, tedy zhruba o 4 miliardy korun více, než tomu bylo v předchozím období. Je to díky tomu, že naše vláda odsouhlasila kofinancování v rámci druhého pilíře, zejména investičních dotací, na úrovni 65 procent, tedy jedno z nejvyšších v EU. Další podpory plynou zemědělcům prostřednictvím národních dotací, a to zejména do živočišné výroby a na pěstování citlivých komodit, letos to bude přes 3 miliardy korun. Opomenout nelze ani tzv. zelenou naftu, kdy zemědělcům vracíme část spotřební daně z nafty využité v zemědělské prvovýrobě. A velmi účinné a u zemědělců oblíbené nástroje poskytuje i Podpůrný a garanční lesnický a rolnický fond, který poskytuje zemědělcům podpory na úroky komerčních úvěrů nebo podporu pojištění. I v tomto případě jde o miliardy korun ročně. Podpor je tedy široká škála a nemyslím si, že by české zemědělství bylo ze strany státu podfinancované.

Peněz ovšem nikdy není dost. Jakými dalšími opatřeními plánujete odpor zemědělců mírnit?

Připravujeme dva balíčky úprav, jeden se týká metodických pokynů, postupů kontrol a dalších opatření, která spadají přímo pod náš resort a která můžeme poměrně snadno a rychle upravit. Jde třeba o to, aby k zemědělcům nepřišly během roku tři kontroly různých institucí, které po nich chtějí stejné údaje. Mým cílem je, aby si tyto informace kontrolní orgány sdílely mezi sebou a zemědělce s tím již opakovaně neobtěžovaly. Druhý balíček se pak týká změn legislativy, kterou bude potřeba upravit. Na tom nyní intenzivně pracuje i Antibyrokratická komise zřízená při ministerstvu zemědělství, ve které nesedí úředníci, ale přímo zástupci zemědělců z praxe, kteří mohou sami navrhnout změny v některých pravidlech. Kde to půjde a bude to dávat smysl, tam to upravíme.

Dopad implementace udržitelných opatření na zemědělské podniky bude různý. Jak postihne tuzemské malé a střední firmy?

Budu hovořit zejména o uhlíkovém zemědělství coby ekologickém obchodním modelu. Ten odměňuje správce zemědělské půdy za zavádění lepších postupů obhospodařování půdy, které vedou ke zvýšení ukládání uhlíku v půdní organické hmotě a snižují jeho únik do atmosféry. Z obecného hlediska vnímám podporu pohlcování uhlíku jako důležitý nástroj pro naplňování cílů klimatické neutrality EU, ale také pro diverzifikaci příjmů zemědělců. Z mého pohledu je zásadní, že zapojení do ukládání uhlíku a systému jeho certifikace je pro zemědělce a lesníky dobrovolné. Vzhledem ke globalizaci trhu s uhlíkem považuji za nezbytné vytvořit mezinárodně uznávaná a transparentní pravidla certifikace ukládání uhlíku, která ovšem musí zohledňovat odlišnost přírodních podmínek a socioekonomických aspektů v různých členských státech. Čeští zemědělci některé postupy uhlíkového zemědělství, zatravnění nebo zalesnění orné půdy, tradičně využívají nebo je nově zavádějí – to je případ agrolesnictví. K ukládání uhlíku do půdy přispívají správné agrotechnické postupy jako například hnojení statkovými a organickými hnojivy, správné nakládání s posklizňovými zbytky, vyvážené osevní sledy, využívání meziplodin, šetrná kultivace půdy a bezorební technologie a protierozní opatření. Pokud jde o uhlíkové certifikáty, hlavní část jejich ceny by měla být příjmem pro zemědělce a lesníky, nikoliv pokrývat náklady spojené se systémem certifikace. Předpokladem toho je jednoduchost systému a minimalizace administrativy spojené s vydáváním a verifikací certifikátů a obchodu s nimi, aby nakládání s certifikáty zvládali sami zemědělci s minimem dalších zprostředkovatelů.

Plánuje ministerstvo podporovat biozemědělství a další formy udržitelného zemědělství nad rámec evropské iniciativy?

Existuje Akční plán ČR pro rozvoj ekologického zemědělství v letech 2021–2027, který navazuje na Evropský akční plán pro ekologické zemědělství. Naše ministerstvo podporuje biozemědělství i nad rámec Green Dealu. Každoročně finančně podporujeme projekty nestátních neziskových organizací zaměřujících se na téma ekologického zemědělství. Témata jejich projektů jsou různá, jde o vzdělávací semináře pro studenty základních a středních škol, informační akce či exkurze studentů na ekofarmy, kde mohou přímo vidět, co obnáší být ekologickým zemědělcem. V rámci národních dotací poskytujeme podporu na restrukturalizaci ovocných sadů v ekologickém zemědělství, zajištění odrůdových zkoušek, na účast na mezinárodních veletrzích či na zapojení do mezinárodních organizací. Podporujeme rovněž činnost České technologické platformy pro ekologické zemědělství. Již od roku 2004 se pravidelně koná informační kampaň „Září měsíc biopotravin a ekologického zemědělství“, jejímž cílem je podpora a osvěta ekologického zemědělství, biopotravin. V rámci této kampaně se koná řada aktivit na podporu nákupu biopotravin, například biodožínky, biojarmarky nebo pravidelné soutěže s partnery Měsíce biopotravin. Využívají se ale i formáty televizní reklamy nebo tvorba minipořadů, které díky jejich dvouminutové stopáži umožní prezentovat více argumentů a vzdělávat veřejnost o významu biopotravin a souvisejících benefitů a environmentálních aspektů.

Dá se již nyní odhadnout, jaké změny v podpoře zemědělství ze strany EU lze očekávat v novém víceletém finančním rámci po roce 2027?

Diskuze o nové společné zemědělské politice startuje letos a my chceme být při její tvorbě aktivní. Proto letos aktualizujeme Strategii resortu Ministerstva zemědělství 2030+, tedy jakýsi jízdní řád, podle kterého se má české zemědělství řídit v dlouhodobém horizontu a bez ohledu na to, kdo bude zrovna ve vládě. Během letošního roku chceme tento dokument projednat nejen se zemědělskými organizacemi, ale i s opozicí. Právě tato strategie se totiž stane základním dokumentem pro vyjednávání nové společné zemědělské politiky ze strany České republiky. Rozhodně budeme na evropské úrovni aktivní a chceme mít silné slovo v tom, jak bude evropská zemědělská politika po roce 2027 vypadat. Věřím, že nám v tom pomůže i velmi dobře zvládnuté předsednictví v EU, které máme za sebou a které nám otevřelo dveře do řady různých evropských institucí.

Korekce kurzu může nastat již dříve. Mnozí komentátoři se domnívají, že nový Evropský parlament po letošních volbách může být o poznání méně zelený než ten dosavadní. Jaký výsledek očekáváte vy?

Je pravda, že nadcházející volby do europarlamentu mohou do značné míry určit další vývoj zemědělství v celé EU. Na environmentální ambice rozhodně nemůžeme rezignovat, klimatická změna probíhá a zemědělství i ostatní sektory na ni musí reagovat. Jde spíše o to, aby společná zemědělská politika byla více reálná, pro zemědělce splnitelná, nikoliv aby vypadala hezky na papíře, ale reálně nebyla splnitelná a evropské zemědělce učinila nekonkurenceschopnými. Je potřeba si uvědomit, že zemědělci své produkty prodávají na světových burzách, za celosvětové ceny. Osobně doufám, že v tomto smyslu uspějí ve volbách do Evropského parlamentu strany, které se chtějí takříkajíc „vrátit ke zdravému rozumu“ a neohrozit konkurenceschopnost evropského zemědělství a potravinářství.

Co bude s celým Green Dealem, pokud uspějí méně zapálené proudy evropské politiky?

V případě, že by uspěly méně zapálené proudy evropské politiky, může dojít k přehodnocení některých cílů, které se vyhodnotí jako nerealistické. To samo o sobě nemusí být negativní. Nakonec by mělo jít o „Deal for Future“, tedy udržitelnou budoucnost.

Jak velkým problémem je ukrajinské obilí na evropském trhu, které podle šéfa Zemědělského svazu Martina Pýchy „zdemolovalo trh“ v Polsku, Rumunsku či Bulharsku?

V porovnání s produkcí v České republice je dovoz ukrajinského obilí k nám zanedbatelný, samozřejmě jsou ale v EU země, které ukrajinské obilí nakupují ve velkém, a tím přichází třeba i naši zemědělci o své tradiční trhy. Do Evropy se ale vozí také velké množství ruského a běloruského obilí, jsem proto rád, že Evropská komise i na základě našeho tlaku zavede na ruské a běloruské obiloviny a olejniny vysoká cla, která prakticky jejich dovoz do Evropy znemožní. Pokud jde o Ukrajinu, musíme ji podporovat, a to včetně podpory vývozu zemědělských produktů z Ukrajiny. Je ale důležité, aby tyto výrobky směřovaly na tradiční trhy, tedy zejména do severní Afriky a na Blízký východ. Také je potřeba trh s obilím posuzovat celosvětově – ano, cena obilí v Evropě je nízká, ale obilí je aktuálně nadbytek celosvětově, problém s nízkou cenou je i v Americe nebo v Austrálii. A pokud bude letošní rok opět rekordní úroda obilí v některých částech světa, nelze zlepšení situace očekávat. Je tedy také na místě se bavit o tom, jestli část ploch s obilovinami nenahradíme jinými plodinami. Tak, aby zemědělci diverzifikovali riziko, že obilí se bude prodávat za nízké ceny.

Může se někdy Česko vrátit do stavu potravinové soběstačnosti a má smysl o to usilovat?

Usilovat o stoprocentní soběstačnost ve všech komoditách je chiméra. Jsou komodity, kde dlouhodobě soběstační jsme, dokonce máme nadprodukci, třeba u mléka, cukru, obilovin nebo hovězího masa, a je to dobře, jsme v tom dobří a část těchto komodit můžeme exportovat. Naopak některé produkty musíme zčásti dovážet, například vepřové maso. Stavy prasat se nám v posledních dvou letech podařilo stabilizovat a já bych byl rád, abychom je dlouhodobě udrželi. Část vepřového ale budeme vždy dovážet a je zbytečné si nalhávat, že to bude jinak. Jsme na jednotném evropském trhu a musíme využít jeho výhody. Co umíme dělat dobře, to můžeme i vyvážet, naopak část produkce vždy budeme dovážet. Samozřejmě jsou ale oblasti, kde bychom mohli růst a dává to smysl – třeba u brambor, některého ovoce nebo zeleniny. I proto do těchto oblastí směřujeme speciální podpory. Tyto komodity mají dopad i na pestrost krajiny.

Evergreenem tuzemské veřejné debaty je nesoulad mezi kvalitou a cenou potravin v obchodech. Kde je hlavní příčina tohoto neutěšeného stavu a jaké jsou možnosti ministra zemědělství na tomto poli něco činit?

Kvalita českých potravin je na vysoké úrovni. Stačí se podívat na výsledky kontrol Státní zemědělské a potravinářské inspekce za loňský rok. Nejnižší míru pochybení zjistili inspektoři, obdobně jako v minulých letech, u tuzemských potravin, které nevyhověly v 16 procentech. U potravin původem ze zemí EU nevyhovělo 24 procent kontrolovaných šarží a nejvíce, téměř 41 procent, nevyhověly požadavkům národních nebo evropských předpisů potraviny ze třetích zemí. Pokud jde o ceny potravin, ty se nám podařilo stabilizovat, a naopak v posledních měsících právě ceny potravin táhnou celkovou inflaci dolů. Pro mě je zásadní, aby ceny dále nerostly a také to, aby se zisk z prodeje potravin rovnoměrně rozdělil mezi zemědělce, potravináře a obchodníky. Nemám žádné přímé nástroje, jak ceny potravin ovlivnit. Rozhodně se ale nezříkám neformálního vlivu. I proto pravidelně jednám se zástupci zemědělců, potravinářů i obchodníků a ukazuje se, že i neformální tlak na řetězce směrem k férovému chování nese své ovoce.

Jedním z argumentů obhajujících realitu tuzemského trhu s potravinami je tvrzení, že si Češi nechtějí za kvalitu připlatit. Znamená „udržitelnost“ také to, že budou spotřebitelé ochotni sáhnout hlouběji do kapsy za kvalitnější potraviny, které mají nová opatření přinést?

Jako ve všech jiných odvětvích, tak i u potravin platí, že kvalitnější výrobky bývají dražší, zde se není čemu divit. Na druhou stranu, pokud se bude objem výroby takových výrobků zvětšovat, může to přispět k postupnému poklesu jejich ceny. V neposlední řadě bychom všichni měli mít na paměti, že pokud nákupem podpoříme udržitelnější lokální potraviny z blízkého okolí, podpoříme naše místní producenty potravin a zároveň vynaložené peníze zůstanou v naší republice.