Rostlinolékařský portál

Václavka smrková se nejčastěji vyskytuje na smrku (Picea spp.) a to především v místech kde se smrk nachází mimo své ekologické optimum (v nižších polohách). Dalšími hostiteli tohoto druhu jsou další jehličnany především jedle (Abies spp.), borovice (Pinus spp.), douglasky (Pseudotsuga spp.). Napadá také některé listnaté dřeviny především břízu (Betula spp.), habr (Carpinus spp.), buk (Fagus spp.), kaštanovník (Castanea spp.) a jeřáb (Sorbus spp.).

Plodnice václavek jsou jednoleté, vyrůstající nejčastěji v podzimním období od září do listopadu. Můžeme je nalézt nejčastěji vyrůstat ve skupinkách čítající od pěti do několika desítek plodnic. Plodnice mohou vyrůstat jak ze substrátu v okolí báze kmene, tak přímo z báze. Plodnice václavky má průběžný třeň s neporušeným prstencem, napojený v centrální části na deštníkovitý klobouk. Ten je medově hnědě zbarvený a na jeho povrchu jsou patrné tmavé pyramidální šupiny, které z pravidla neodstávají, ale kopírují povrch klobouku. Hymenofor je lupenitý, u mladých plodnic bílé až bílo žluté, u starších žluto hnědé barvy.  
Dalším specifickým symptomem, podle něhož lze poznat probíhající infekci václavkou je přítomnost velkého množství rhizomorf v těsné blízkosti báze kmene (mezi kořenovými náběhy) a u silně napadených až odumírajících dřevin i pod kůrou a v uzavřených dutinách. 
Václavka smrková patří k houbám bílého, vláknitě se rozpadajícího, jádrového tlení. V první fázi infekce dochází k degradaci ligninu, díky čemuž dřevo výrazně zesvětlá a křehne. V další fázi dochází k postupné degradaci celulóz a hemicelulóz, což má za následek výraznou ztrátu pevnosti dřeva a na pohled jasně patrný vláknitý rozklad. Poslední fáze tlení je charakteristická vznikem uzavřené centrální dutiny, v níž velmi často zůstávají zachovány napojení postranních větví (tzv. větevní závit). Charakteristickým poznávacím znakem hniloby václavky jsou černé linie, které jsou jakoby mírně rozpité a probíhají nahodile tlením. Dalším poznávacím znakem může být přítomnost bílých syrrocií pod kůrou silně napadených dřevin.

Václavka smrková je zaměnitelná především s ostatními druhy václavek. Od ostatních druhů václavek se odlišuje především podle medově hnědě zbarveného klobouku a vytrvávajících, tmavých, pyramidálních šupin na klobouku. Dalším poznávacím znakem může být neporušený, vatovitý a jasně zřetelný prstenec na třeni. 
Další houbou, s níž bývá václavka zaměňována je šupinovka kostrbatá (Pholiota squarrosa). Ta má ale na rozdíl od václavky větší a tužší plodnice, klobouk bývá spíše střechovitý a klobouk i třeň jsou hustě porosteny šupinkami, které odstávají. Šupinovka má také hnědý výtrusný prach.

Václavka smrková patří do skupiny tak zvaných stresových parazitů. K napadení nového hostitele nepotřebuje mechanické poranění kůry, ale oslabení hostitelské dřeviny jinými abiotickými či biotickými stresory, díky čemuž dojde k výraznému oslabení obranných funkcí dřeviny (především v oblasti rhizosféry). Takto oslabené dřeviny václavka napadá přes kořeny pomocí rhizomorf. Infekce tak probíhá nejprve skrytě na kořenovém systému a až pří postupu infekce do kosterních kořenů začíná václavka mohutněji vytvářet plodnice (fruktifikovat). Na hostitelské dřevině dále přežívá i po odumření či mechanické destrukci hostitelské dřeviny, neboť se jedná o fakultativně nekrotrofního parazita.

Václavka smrková je nejvíce rozšířenou parazitickou houbou, vyskytující se hojně v našich lesích, parcích i stromořadích. Největší hospodářské problémy způsobuje ve smrkových monokulturách rostoucích v nižších polohách, kde je závažným parazitem způsobujícím destabilizaci porostů a zvyšování predispozice vůči napadení podkorním hmyzem (kůrovci), neboť svým tlením způsobuje odumírání kořenů a tím prohlubování stresu z nedostatku vody.

J. Rozsypálek, MENDELU