Slovo ministra - skutečný zemědělec

Jednodušší pravidla nové Společné zemědělské politiky, silný rozpočet a dostatečná flexibilita, která zohlední specifika jednotlivých členských států. To jsou témata, kterým jsme se věnovali na říjnovém setkání ministrů zemědělství rozšířené skupiny zemí Visegrádské skupiny v Praze a následně i na zasedání Rady ministrů pro zemědělství a rybářství v Lucemburku. Byla mezi nimi i intenzivně diskutovaná definice skutečného zemědělce, ve které já osobně vidím velké riziko.

Když to řeknu jednoduše, Evropská komise navrhla, aby každý, kdo žádá o peníze ze Společné zemědělské politiky, musel každý rok prokázat, že je zemědělcem. Přitom už v současném programovém období se podobná podmínka ukázala jako nefunkční a po dohodě byla v roce 2018 zrušena. Je pro mě proto nepochopitelné, že se nyní navrhuje v ještě přísnější podobě. Nechci, abychom se každý rok museli zemědělců ptát, zda skutečně hospodaří. To je opravdu nepochopitelná byrokracie.

Podle návrhu by musel každý zemědělec věrohodně doložit, jaké procento příjmů má z konkrétní podnikatelské činnosti. Vzhledem k tomu, že Evropská unie už více než deset let podporuje diverzifikaci činností, vedlo by to k poněkud absurdní situaci. Zemědělec si totiž v rámci zmíněné diverzifikace pořídil k tradičnímu hospodaření třeba penzion, aby měl rozložené podnikání do více směrů, a tím rozložené příjmy i podnikatelská rizika. Podle jednoho z výkladů Evropské komise by musel mít alespoň 50 procent příjmů ze zemědělství, v případě, že by to bylo méně, neměl by v příštím roce nárok na zemědělské dotace. Promítnuto do praxe: katastrofální sucho, jako bylo například v roce 2015, 2017 nebo 2018, zemědělci zničí úrodu a jeho příjmy z prvovýroby mu třeba o polovinu klesnou. Příjmy z penzionu pak budou vyšší než ty ze zemědělství, čímž bude mít cestu k podpoře uzavřenou. A tady nastává ta absurdní situace, kterou jsem zmínil, protože pokud zemědělce postihne nějaká katastrofa, měla by mu právě Společná zemědělská politika pomoci a podpořit ho.

Navíc by šlo o zbytečnou administrativní zátěž pro zemědělce i státní správu. Znamenalo by to kromě jiného najmout stovky úředníků na Státním zemědělském intervenčním fondu, kteří by kontrolovali výkazy a ověřovali, v čem a jak úspěšně zemědělec podniká.

Na všech jednáních se proto zasazujeme o to, aby byla definice skutečného zemědělce pro členské státy dobrovolná. Protože zemědělec se má starat o své hospodářství a nemarnit čas tím, že bude rok co rok prokazovat, že je opravdu zemědělec.