Rozhovor s Marianem Jurečkou

Právě teď začíná Pressklub a našim dnešním je ministr zemědělství Vlády České republiky Marian Jurečka. Je pátek chvíli po poledni. Znamená to, že vám začíná víkend?

Ne, neznamená to, že mi začíná víkend. Já odjíždím teď na tři hodiny do Havlíčkova Brodu, kde nám začíná jednání programové rady, takže já budu více méně, víc jak polovinu víkendu, i toho prodlouženého trávit ještě řekněme tady těmito odbornými věcmi.

Tak a co začíná, pane ministře, výměnou ministra dopravy? Může to znamenat začátek pádu vlády?

Já si to nemyslím. Myslím si, že v historii nebyla žádná vláda, kde by zatím ještě nedošlo k žádné výměně ministra nebo ministrů. Myslím, že to je přirozený. Já obecně to beru tak, že ministr zaprvé musí dělat tu práci, co dělá, jak nejlépe umí, ale v okamžiku, kdy vyhodnotí buďto strana, za kterou je nominován nebo premiér, že prostě tento ministr nefunguje, jak by měl fungovat, tak je samozřejmě jeho právo to udělat nějakou změnu a já jako ministr opravdu žiju s tím, že můžu být zítra odvolán.

Tak o vás se tedy nemluví v těch různých kuloárních řečech, že by se s vámi kývala židle, ale s jinými ve vládě ano. Tak jak prorokujete třeba životnost pana Němečka?

Já to nechci tady si hrát na nějakého proroka. My zase na koaliční radě ve středu mluvili, že pokud bude mít kdokoliv z koaličních partnerů výhrady vůči práci jakéhokoliv resortu, resortu nebo jeho ministra, jestli to na koaliční radě projednáme, donese se to v písemné podobě, přizve se ten kompetentní ministr a s ním se bude řešit, do kdy se případně termínově ty věci změní, zlepší, aby se to mohlo vyhodnotit, aby to neproběhlo, řekněme, takovým způsobem nešťastným i mediálně komunikačním, jak to probíhalo teď tento týden.

A pane ministře, co soudíte o celé té tahanici mezi panem Babišem a panem Němečkem? Psychiatrické léčebny a alkoholik a zloděj.

Já bych to rozdělil do dvou rovin. První rovina je, řekněme, řekněme, spíše faktická, to znamená, jestliže je tady obvinění, že byl nakoupený předražený gama nůž a některé další zdravotnické pomůcky a je tady obvinění, že pan Němeček si staví svůj dům a nemá na to adekvátní příjmy, tak myslím si, že ten, kdo to obvinění vznáší, to má podložit důkazy, případně podat trestní oznámení, a ten, na koho je to obvinění vzneseno, má vyvrátit ty podezření, která jsou vůči němu vznesena.

A ta druhá rovina?

A ta druhá rovina, řekněme, ta komunikační, jestliže prostě člen vlády píše na Facebooku o někom, že je alkoholik, a že by se měl dojít léčit do Bohnic.

Myslím, že na Twittera, ale to je detail.

Nebo na Twitter, tak si myslím, že to je opravdu, to už je silné kafe. Myslím si, že to do té politické kultury, kterou i ANO deklarovalo, že chce tady v České republice zlepšovat, že to tam prostě nepatří.

No a lidovci k tomu mlčí.

My k tomu nemlčíme. My jsme k tomu dotazováni a my říkáme, je to za prvé spor tady těchto dvou pánů. Nám jde o tu faktickou rovinu, ale tom jsme se dohodli na koaliční radě, že prostě když budeme mít výhrady, podložíme je fakticky, přijdeme a budeme to řešit, ale prostě my nejsme ti, kteří bychom se chtěli nechat vtáhnout do nějaké mediální přestřelky a musím říct, že je to i svým způsobem dost hrubé a obhroublé, kterého tady byla předvedena tento týden.

Je to už zažehnáno anebo to bude nějak pokračovat podle vás?

Já si myslím, že vždycky se může stát, že někdo podá nějaké vyjádření, které je unáhlené nebo nešťastné. Myslím si, že ale spíše všichni v koalici jsme si řekli, že se budeme snažit tady tomuto vyvarovat, že je to úplně zbytečné otravovat lidi tady těmito kauzami a hlavně zůstat v té věcné rovině.

Divím se, že se třeba vy, lidovci, nejdete v této chvíli dotázat pana Němečka. Je to přeci jenom váš koaliční partner, tak jak je to s vaším barákem a jak je to s tím nákupem?

My jsme se samozřejmě ptali, já si odvážím tento, na tento víkend složku, kterou jsem obdržel od pana Němečka, kde je několik desítek stran textu, kdy on ty věci vysvětluje, takže já se na ně podívám a samozřejmě buďto to bude dostačující, anebo nebude, budeme se ptát dál.

Tak, pane ministře, když byla Sametová revoluce, jestli dobře počítám, tak vám bylo osm let?

Ano, byl jsem ve třetí třídě.

 Tak máte nějakou vzpomínku ještě z té doby, nebo už si nic nepamatujete, máte to nějak v mlze?

Já mám hlavně silnou vzpomínku na to, že vlastně v tu dobu rodiče prakticky nebyli doma, protože byli na svatořečení svaté Anežky České v Římě, včetně mých svou sourozenců. Já jsem v tu dobu bydlel u babičky, takže najednou člověk vnímal, že všichni začali intenzivně sledovat televizi, veřejné dění a tak dále a potom samozřejmě i část rodiny jela na některé protestní demonstrace v Praze, takže samozřejmě člověk to vnímal. Vtipné hlavně bylo v tu dobu ve škole, to najednou ze dne na den změna oslovování paní učitelky.

To bylo ze dne na den?

V zásadě ze dne na den. Paní soudružka, učitelka přišla a říkala, že už jí od dnešního dne nemusíme říkat soudružko, ale jenom paní učitelko.

No a byl jste se podívat jako dítě třeba s prarodiči někde na náměstí, nebo máte nějakou takovou vzpomínku žhavou jakoby?

Přímo na náměstí, nikde v rámci žádných protestů jsem, jsem v tu dobu jako dítě nebyl. Mám samozřejmě vzpomínku, kdy sourozenci, kteří už chodili v tu dobu na střední školu, tak začali nosit trikolory, toho byli aktivními účastníky. Samozřejmě dítě ve třetí třídě je trošku v jiné pozici.

No a kdy jste začal teda vnímat to, co se vlastně stalo. Někdo vám to vysvětlil nebo to přišlo několik let později?

Já jsem to vnímal už v tu dobu, protože já mám velice intenzivní zkušenost, když v první třídě, když se nás učitelé ještě ptávali pravidelně každého čtvrtroku, čím chceme být a psali to do třídní knihy.

 Neříkejte, že jste řekl, že ministr zemědělství.

Tak já jsem tehdy řekl neprozřetelně, asi bylo to podruhý nebo po třetí při nějakém tom dotazování, že chci být farářem a oba dva rodiče byli předvolaní do školy, aby vysvětlili, jakým způsobem dítě vychovávají v sociálně, v socialistickém státě, když uvede, že chce být farářem a neuvede žádnou jinou, daleko lepší profesi jako třeba zedník, popelář nebo kosmonaut, co se tehdy běžně říkalo, takže mi tehdy rodiče vysvětlili, že sice některé věci si mohu myslet, ale je dobré je v tu dobu veřejně neříkat a samozřejmě potom člověk vnímal, že nastal zlom, kdy už tyto věci člověk mohl říkat naprosto veřejně, jasně a svobodně.

A proč jste se nestal farářem? Úplně vás vidím.

Samozřejmě člověk nad tím přemýšlel a musím říct, že jsem přemýšlel nad tím v období konce střední školy docela vážně, ale nakonec jsem se přece jenom rozhodl, že asi rodinný život mně bude o něco bližší.

Že byste neunesl třeba celibát a takové věci?

Řekněme, že to byl jeden taky z argumentů.

A ve chvíli, kdy o tomto člověk vážně přemýšlí,  k tomu vás vede v tom okamžiku je jenom vaše víra nebo ještě něco jiného? Víte, když si někdo říká, já budu třeba, já nevím, kuchařem nebo soustružníkem, tak tam vydělám hodně peněz a budu mít volné víkendy a tak. Jak je to, když se člověk rozhoduje, jestli vstoupí na tu bohosloveckou fakultu?

Tak asi člověk, který není věřící, tak logicky asi vážně ani neuvažuje, že by šel nejenom na teologickou fakultu, ale samozřejmě do semináře. Teologickou fakultu může dneska studovat opravdu kde kdo, bez ohledu na to, jestli je věřící, anebo není. Tam je ten rozdíl v tom, jestli vstoupit do seminář, což je, řekněme, kolej, kde studují studenti, kteří chtějí být jednou kněžími.

 To jsou ti jáhnové takzvaní, jo?

No, jáhenské svěcení následuje až, až daleko později, ale když vstupuje do prvního ročníku, tak vstupuje jenom na teologickou fakultu jako student, ale do semináře jako do zařízení, kde je ubytován a kde probíhá, řekněme, ještě i nějaká formace duchovní mimo to období, kdy je ve škole tenhle ten student.

Počkejte a to není v rámci bohoslovecké fakulty?

Je teologická fakulta, kde probíhá standardní výuka jak pro ty, kteří se rozhodli a jsou, řekněme, kandidáty nebo chtějí být jednou kněžími, tak tam studují i veřejní, prostě naprosto normální studenti, kteří studují různé obory na teologické fakultě, ale nechtějí být kněžími. Studují tam i děvčata.

Po té škole vstoupí do semináře.

Už při škole.

 No a zalitoval jste toho někdy?

Myslím si, že takhle to není, takhle to není, člověk toho nelituje. Já jsem spokojený, já jsem šťastný za to, jakou mám rodinu, ale prostě, když jste se mě ptal, já říkám na rovinu, uvažoval jsem nad tím.

Pane ministře, jakým způsobem vy a vaši blízcí, myslím tím, třeba vaši velkou rodinu, protože máte, tuším, čtyři děti, čtyři chlapečky. Tak jak se u vás bude slavit? Budete třeba dětem vyprávět o tom, co znamená 17. listopad, půjdete s manželkou někam se podívat na nějakou tu oslavu nebo upečete si husu třeba?

Přiznám se, že pondělní program ještě doma nemáme pevně stanoven. Já jsem třeba například 28. října byl tady v Praze, vzal jsem tři starší kluky na Vítkov, na památník. Potom jsme byli dole v historickém vojenském muzeu, kde jsme si prošli ty expozice k první i k druhé světové válce. Samozřejmě, já s nimi i běžně hovořím vlastně o tom společenském vývoji, který v České republice byl.

 Zajímá je to?

Samozřejmě, zajímá je to velice intenzivně, protože i ten příběh vlastně mých dědečků obou, kteří byli zemědělci, soukromí zemědělci a nakonec skončili násilně v zemědělských družstvech. Poznamenalo to ty příběhy v těch rodinách, tak samozřejmě to oni znají, velice intenzivně to vnímají, takže opravdu ví, co znamenal 17. listopad 89 pro dnešní společnost.

Takže vy ještě nevíte, jak budete slavit? Budete prostě doma a nějaké oficiální akce?

Zatím účast na oficiálních akcích neplánuji. Rozhodně nebudu v pondělí v Praze. To říkám zcela otevřeně, protože budu o tomto víkendu den a půl doma, takže opravdu rodina má v tomhle prioritu, takže pokud někam půjdeme, tak to bude v rámci Olomouckého kraje.

Budete s rodinou. Váš osobní pocit za těch 25 let, je strašně těžké se na to ptát, protože vám byly, bylo osm let, ale máte pocit z toho, co třeba čtete nebo čtete v médiích, to, co vám vypráví blízcí nebo pamětníci, tak povedlo se nebo se to nepovedlo? Žijeme v kvalitní zemi?

Já jsem přesvědčen o tom, když se podívám před rok 89 a po něm, tak tato země je na tom lépe, je na tom lépe tato společnost. Spousta věcí se povedla, ale také jsou věci, které se nepovedly, a které je stále potřeba zlepšovat.

Tak ty dvě hlavní, co se nepovedly podle vás?

Já si myslím, že se ne úplně dobře povedla kupónová privatizace, kdy tehdy především se nemuselo tak spěchat a mohly se víc pohlídat právní věci, aby nedošlo k tak velkému vytunelování českého průmyslu a potom českých bank. Pak si myslím, že ne úplně dobře se zatím povedlo ukotvení demokratického nebo parlamentního systému v české společnosti, to znamená, aby tady bylo dobře a pozitivně vnímáno postavení politických stran a důležitost práce politiků a hlavně poslanců, kdy na tyto instituce a na tyto lidi je pohlíženo dost často přes prsty a přitom jsou to naprosto klíčové osoby v tom, jaké tady tvoříme zákony, jakým způsobem tady nastavujeme systémy sociální, zdravotní, důchodové a tak dále. Ti lidi jsou naprosto klíčoví a dneska je na ně pohlíženo jako na darebáky, loupežníky a tak dále. Ale souhlasím s tím, že za spoustu těch věcí si politici, my politici a mý předchůdci můžeme sami. Ale pak si myslím, že je spousta věcí, které jsou u nás dobré a doporučím každému, ať vycestuje občas ven za hranice a ať už do okolních států bývalého východního bloku, ať se podívá, jak tam vypadá doprava, jak vypadá zdravotnictví, ale i na Západ od nás si myslím, že jsou některé státy v některých věcech na tom hůře než my. Takže my jsme někdy takoví fatalisté, že říkáme, že je tady všechno špatně. Já si to nemyslím. Já si myslím, že je tady spousta věcí, které jsou kvalitní. Když jedu po české krajině a dívám se z okna vlaku nebo auta, tak já jsem pyšný na to, v jaké zemi žiju.

Takže známku jako ve škole byste dal jakou k těm pětadvaceti letům svobody?

Já bych dal dvě mínus.

Dvě mínus? To, to docela jde, ne? Za to jsem ještě býval chválenej.

Já jsem za to býval spokojenej ve škole.

Tak a pane ministře, máte pocit, že právě teď v těch listopadových dnech bychom si měli připomínat ty dobré nebo ty špatné věci? Já jsem slyšel takovou debatu včera právě o tom, tak mě zajímá váš názor.

Já bych řekl, že bychom měli pamatovat na ty špatné věci, které se tady odehrávaly a nezapomínat na ně. Na druhou stranu umět odpustit a pak si uvědomovat, co všechno pozitivního díky těm pětadvaceti letům tady máme.

Odpustit komu?

Odpustit všem těm, kteří se v bývalém režimu podíleli na diskriminaci, kriminalizaci, na prostě ublížení různým skupinám obyvatel.

Tak jestli vás teď poslouchá někdo, kdo byl zavřený estébáky, tak možná ho docela nadzvedne.

Já tomu možná rozumím, ale třeba i oba dva moji dědové byli zemědělci, kteří byli v padesátých letech, velice tvrdě persekuováni a donuceni ke vstupu do družstva. Přišli vlastně o své majetky, to, co generace před nimi budovaly, ale oba dva říkali, ano, musíš si toto pamatovat, abys věděl, kdyby mělo na tu situaci dojít, abys dokázal si uvědomit, že je potřeba tomu zabránit a na druhé straně je potřeba těm lidem umět odpustit.

Když jsme u toho odpouštění, pane ministře, tak vy sám jste odpustil svým předchozím, jestli si nemýlím, dvanácti ministrům zemědělství. To jsem od vás mnohokrát slyšel, že to zemědělství není v takovém stavu, jak si představujete.

Já si myslím, že to je trošku lehce jiná rovina.

No někdo to musel pokazit, že jo.

Něco jiného je, když opravdu dochází k persekuci, kdy lidé jsou umučeni, ubiti k smrti v kriminále, při výsleších anebo jsou popraveni.

 Souhlasím, ale odpouštění jak odpouštění. To je jedna instituce, tak.

Já se takto, přiznám se, ve vztahu ke svým předchůdcům, nikdy nepřemýšlel, ale samozřejmě, já když se s těmi lidmi potkám, tak s nimi hovořím přímo, upřímně. Já vůči nim nemám zášť.

 K předchůdcům.

Ale nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, že bych jim měl odpouštět, protože jsem to nevnímal tak, že by mně ublížili.

Počkejte, tak vy jste přece zemědělec soukromý.

Ano. Ale nevnímal jsem to tak, že, že by mně ublížili tak, aby to ohrozilo moji rodinu na životě, na svobodě a tak dále. Ano, ta rozhodnutí byla třeba některá politicky špatná, ale nevnímal jsem to tak, že je to něco, pro co bych je neměl nebo měl nenávidět.

Tak v této chvíli, předpokládám, že děláme dobrá rozhodnutí, co se týče resortu zemědělství. Jak moc se to momentálně hýbe s těmi evropskými dotacemi, protože jsme často slyšeli a kdysi i od pana Veleby, tehdejšího šéfa Agrární nebo zemědělské komory,  že český zemědělec je na tom hůř než všichni ostatní zemědělci v rámci Evropské unie. Jaký je současný stav?

Ty podmínky se srovnávají i v tomto období 2015 až 2020. Směřuje se k tomu, aby tam nebyly tak velké rozdíly mezi starou Unií, patnáctkou a těmi, kteří vstoupili později.

 A to je otázka peněz, pane ministře? Dotací?

Já to vysvětlím, o co tam jde. Vlastně máme tady takzvaný první pilíř, kde víceméně ty podmínky jsou prakticky srovnatelné v celé Evropské unii. Je tam rozdíl, řekněme, do deseti procent mezi členskými státy, ale pak je tady ten druhý pilíř, ze kterého se platí zemědělcům v ekologickém zemědělství, zemědělcům, kteří hospodaří v horských, podhorských oblastech a investice do zemědělství, to znamená do staveb a do potravinářství.

 A tam?

A tam je rozdíl v tom, že tam je takzvané kofinancování, kdy národní rozpočty tam dodávají své finanční prostředky. To kofinancování stanovil na minimální úrovni patnácti procent, což je třeba případ Slovenské republiky, která je na úrovni 15 procent. My v České republice jsme se na vládě dohodli, že to navýšíme na 25 procent to kofinancování z našeho národního rozpočtu. Ale jsou třeba státy jako Rakousko, které kofinancuje už 50 procenty. Polsko je přes třicet procent. Samozřejmě to už je ten rozdíl, kdy potom podmínky nejsou úplně srovnatelné, protože síla toho národního rozpočtu je prostě různá a třeba ti Rakušané i Němci do toho vkládají, i ti Poláci, víc finančních prostředků než my a to se v tom zemědělství potom někde projevuje.

Počkejte a to je důvod, proč se potom dovážejí potraviny?

No, je to jeden z důvodů, protože zemědělec nebo výrobce potravin v těchto státech má prostě v něčem lepší podmínky, protože dostal třeba větší objem investic nebo například v Polsku je jiný daňový a sociální systém pro zemědělce.

 A už jste to zarazil teda toto?

Toto zarazit nelze, protože to od začátku prostě je v rámci těch pravidel sjednáno, že takhle je to nastaveno a každý národ se rozhodne, jakou prioritu zemědělství dává a ať tam nějaké finanční prostředky dofinancuje. To je prostě umožněno a takhle se to ví od začátku.

 Ale vy jste naznačil předtím, že je to čím dál lepší.

V tom prvním pilíři, tam opravdu se rozdíly už prakticky srovnaly, tam je rozdíl do deseti procent, ale v tom druhém pilíři je pořád umožněno státům do toho vstupovat a to kofinancování tam dávat na základě jejich rozhodnutí. Já řeknu třeba příklad ještě Rakouska. Tam je to tak, že 25 procent dá stát a 25 procent dávají, řekněme nebo jednotlivé spolkové.

Jak je to s podporou českých potravin? Máte pocit, že v této fázi, ještě notabene, kdy k tomu přibyly ty hospodářské sankce, je ta podpora dostatečná? Kolik se do toho dává peněz?

My v letošním roce jsme do potravinářství dali v tento okamžik zhruba půl miliardy korun - čtyři sta zhruba z evropských unijních prostředků, něco přes sto z národních. Teď ještě plánujeme na přelomu roku vypsat speciální kolo, kdy tam vložíme ještě dalších dvě stě milionů korun pro naše potravináře, ale standardně během těch příštích pěti let mělo do potravinářství jít na investiční podporu, na to, aby si nakoupili potravináři nové a lepší technologie, efektivnější, rozšíření výroby a tak dále, zhruba nula celá šest miliardy korun od nás z ministerstva zemědělství.

 A existuje nějaká analýza, jak moc se ta podpora vyplácí?

 My v tomhle okamžiku přesnou analýzu toho, jaký je tady multiplikační efekt u této konkrétní podpory, nemáme.

 Máte odhad?

Já si myslím, že to bude ten multiplikační efekt něco okolo tří korun. Na jednu investovanou korunu budeme mít tři koruny. Ale to samozřejmě je záležitost dokončit tady období 2007 až 2013, které teď ještě dobíhá, protože tam ještě čerpáme prostředky a potom samozřejmě musíme provést daňové vyhodnocení toho, co jsme si řekli na začátku v roce dva sedm, čeho chceme dosáhnout, zdali se to podařilo, zdali se podaří navýšit ty zpracovatelské kapacity, zdali tady vzrostl třeba i podíl výrobků v některých kategoriích, i v té prvovýrobě, ale i v tom zpracovatelském průmyslu a potom dopočítat úplně přesně, jak efektivní byly vložené ty finanční prostředky.

Máte pocit, že stávající zákony, které fungují právě na to omezování, anebo umožňování dovozu různých potravin z různých zemí do České republiky jsou dostatečné? Protože různě to funguje ve světě. Do Spojených států amerických si nedovezete ani tatranku v kufru.

My nemáme zákony, které by byly nastaveny tak, že mají za primární cíl omezovat dovoz potravin.

 Není to chyba?

My máme zákony, které primárně sledují kvalitu potravinových označení a bezpečnost. Takto je to nastaveno. My jsme na jednotném unijním trhu, jsme členové WTO, celosvětové obchodní organizace, kde jsou nastaveny nějaké podmínky a my nemůžeme jako Česká republika nastavovat nějaké celní bariéry a nějakým způsobem dělat nějakou filtraci, které zboží na náš trh pustíme nebo ne. My to můžeme opravdu stavět na té bezpečnosti a na těch parametrech, které jsem jmenoval. My jsme dneska v situaci, kdy s ohledem na ruskou krizi a s předpokladem, že k nám může najednou proudit nějaké zboží ve velkém objemu, které třeba nemusí splňovat naši kvalitativní parametry, může být špatně označeno, anebo může být za podnákladové ceny.

 Tady máme právo to zastavit.

Tak my jsme udělali dvě nařízení vlády a my vlastně chceme, aby dovozci těch vybraných kategorií, komodit nám 48 hodin předem hlásili, jaké množství k nám dováží, jakou komoditu, v jakém množství a za jakou cenu.

 No ale o tom se říká o tomto opatření, že je pro mnohé likvidační. Zejména pro malé firmy.

Já si nemyslím, že je likvidační. Pro mnohé spíše, řekněme, nepříjemné. Já jsem se od začátku snažil vysvětlit, že je pro nás teď v tento okamžik důležité, že je dočasné, dokud tady budou ruské sankce.

 No ale zase je to papír a razítko.

Samozřejmě je, ale jakým způsobem já jako ministr zemědělství dneska mám mít přehled o tom, co se u nás na trhu děje a případně zatáhnout za tu záchrannou brzdu, když bych viděl, že třeba některá komodita k nám proudí opravdu za tu podnákladovou, dumpingovou cenu?

No a co se teda stane, pane ministře, když vám někdo nahlásí, že něco sem bude importovat odněkud a ono to nesplňuje ty požadavky. Tak vy to zarazíte v tu chvíli, zvednete telefon a řeknete, nechat na hranicích?

Samozřejmě, v okamžiku, když zjistíme, že tam nevyhovuje etiketa, složení.

Počkejte, jak zjistíte, že nevyhovuje etiketa, když mají jenom vyplnit papír?

Oni k nám podávají hlášení a my samozřejmě i díky těmto hlášením můžete daleko lépe efektivní plánovat kontroly našich dozorových orgánů. Máte nějaký přehled o ceně, o množství, a vidíte, že tam vyběhne nějaké množství nějaké komodity, která je k nám importovaná za opravdu, najednou velice nižší cenu, než je obvyklá, v ten okamžik to je jeden z impulsů, aby se na tuto zásilku naše dozorové orgány zaměřily a vyhodnotily, jestli tam není něco špatně, protože je třeba právě podezřelá nízká cena.

Kolik je v tomto systému zase nabráno lidí, aby to kontrolovali?

My jsme nenabrali žádné lidi navíc kvůli těmto nařízením vlády. My jsme jenom přeskupili trošku priority a právě díky tomu, že dostáváme ta hlášení, tak naše dozorové orgány mohou lépe plánovat, kam na kontrolu půjdou.

 A vy jste mluvil o té etiketě, znamená to, že vy dostanete i kopii etikety k tomu hlášení třeba? Nebo tam jenom pošlete kontrolu, když je to podezřelé?

Tam přijde kontrola a ta si odkontroluje, zdali ta etiketa je v pořádku, zdali to třeba není zboží, které by mělo směřovat na ruský trh a směřuje k nám a třeba právě, protože někdo chtěl ušetřit a jenom si ulehčil práci s nějakým třeba přelepením částečným a neověřením všech informací, které pro váš trh jsou určeny, tak toto od kontroly mohou vzít, odebrat vzorky, kontrolovat složení toho výrobku, zdali tam nejsou nějaké nebezpečné látky, takže to všechno samozřejmě v těch dvou měsících intenzivně sledujeme.

Pojďme ještě rychle, pane ministře, říci našim posluchačům, nějaké doporučení, co se týče českých výrobků, ať také pro to něco uděláme směrem k Vánocům. Tak kapr, to je jasné, ne? Ten je vždycky z Čech. To nám už nikdo nevnutil.

Tak kapr, to je jasné. Brambory do bramborového salátu také můžeme nakoupit od zemědělců z Vysočiny, okurky taky máme od našich domácích.

No ty brambory, tam bych byl opatrnej, prosím vás, jo.

Proč?

Protože znalci gurmáni si vozí z Francie brambory zvané rohlíčky, jak jsem dověděl včera.

To naši pěstitelé umí také pěstovat.

Tak je asi neumíte prodávat. Mně to včera říkal velmi známý šéfkuchař, že nejlepší jsou z Francie dovezené rohlíčky na bramborový salát. Vyvraťte mně to a je to.

Já musím říct, že nejlepší jsou od mé manželky a jsou to brambory, které pěstujeme u nás doma na poli.

 Rohlíčky?

Nepoužíváme rohlíčky.

 A to skutečně vypadá jako rohlík, ten brambor?

On má tak lehce tvar do rohlíčku.

 Jak je to velký? Já jsem myslel, že jako rohlík. Třeba pět centimetrů?

Podlouhlý takový, do deseti centimetrů.

Jo a ty jsou taky na Vysočině k dispozici. Takže to máme brambory, kapr. A co ještě bychom doporučili? Na cukroví, to se všechno dá tady, ne? Rum je tuzemský. Já nevím, co ještě bychom doporučili.

Může si dát kdokoliv pivo výborné, výborné víno.

Vánoce se dají navařit z českých potravin.

Ano, ale samozřejmě nevylučuje se dát si nějakou chuťovku, kterou má někdo rád ze zahraniční provenience. Já prostě říkám, aby si lidé uvědomili, že můžou nakoupit opravdu kvalitní domácí potraviny od českých zemědělců a potravinářů a musí si uvědomit, že tím, že tu korunu investují u těchto výrobců, tak ta koruna zůstává v české ekonomice, v českém hospodářství a vlastně podporujeme tím celkově tuhle společnost. Řekněme, takový zdravý regionální patriotismus.

 A to už jsme u Vánoc. Pane ministře, těšíte se už na Vánoce nebo ještě tím nežijete?

 Těším se.

 Vy máte čtyři malé děti, tak už máte nakoupený dárky?

Přiznám se, já dárky nenakupuji. U nás to dokáže pro Ježíška zajišťovat manželka, ale my to vždycky spolu konzultujeme, co kterému dítěti koupíme. Navíc oni píší dopisy Ježíškovi.

A co letos tak si přejí? iPad? Mobil? To si umím představit.

Myslím, že ani iPad ani mobil tam nemalovali. Byly tam nějaké požadavky na hračky, myslím, že rozšíření lega a Merkuru.

 Jo, ono ještě to lego, jasně.

Nějaký traktor tam chtěli, nějaký model zemědělské techniky, protože těch máme doma spoustu, ale doplňují pořád farmu, takže spíš tady tohoto charakteru. Ani jedno mé dítě nemá mobil, byť ten nejstarší, který bude mít deset let, to samozřejmě už by rád, ale myslím si, že není důvod.

No a milostivá paní?

No to je vždycky největší dilema?

Tak kolik to bude mít karátů letos?

Na toto nejsem, to nenakupuji. Ode mě dostala asi před dvěma, třemi lety dárek typu kytary, snažím spíš kupovat nějaké normální dárky.

Tak trsátko můžete letos, ne?

Pravda, to je dobrý nápad.

 Ne, už víte co, bez legrace, co paní koupíte?

Ne, opravdu nevím a říkám, je to vždycky pro mě největší dilema.

A ona nepíše Ježíškovi, ani nenaznačuje Ježíškovi?

No, to nepíše.

 A teď ještě otázka, jestli byla hodná.

Ona je velice hodná.

Jo, takže něco to bude stát. Jasně. No a ještě jsem se dozvěděl před časem, protože my jsme nedávno spolu byli jako hosté Zuzany Stirské v Gospel Timu v Divadle Semafor. Tam jsme se potkali a já jsem tam zjistil, že vy jste muzikant, který ovládá několikero hudebních nástrojů. Tak muzicíruje se u vás o Vánocích?

Muzicíruje. I proto mám opravdu moc rád Vánoce, protože od deseti, dvanácti let, když jsem začal hrávat v různých orchestrech, tak já část vánočních svátků strávím tím, že hraji v některých kostelech na chóru jako součást hudebních doprovodů.

Počkejte, vy hrajete dechovku?

No já hraju na tubu a ta tubu hrává i v těch orchestrech, které hrávají o těch vánočních mších půlnočních a různě, takže u mě není výjimkou, že třeba na Štědrý den jsem na dvou nebo na třech půlnočních, protože těch muzikantů zase není tolik.

Zkušenost mi říká, že muzikanti, kteří někde hrají na Štědrý den v noci, se vrací až o druhém vánočním svátku domů. Tak tady cítím nějaké nebezpečí.

Tak ono je pravda, že z té poslední půlnoční člověk se vrací ráno o půl třetí, ale jelikož řídím autem, tak já ten problém nemám.

 Máte řidiče jako ministr, ne?

Ne, já i teď tady v rádiu jsem svým autem, který si řídím sám.

Takže, a teď se ptám na to muzicírování u vás v rodině, jestli manželka vezme tu kytaru, co dostala před dvěma lety a zahraje něco od Honzy Nedvěda?

U stromečku víceméně všichni zahrajem, protože ti tři starší synové od pěti let chodí do hudebky, takže každý na něco hraje, takže koledy kluci umí zahrát. Jeden hraje na trumpetu, druhý na tubu, třetí na tenora.

A vy jste dirigent, předpokládám?

Ne, já nejsem dirigent.

 Tak sólista nebo?

Já v tom okamžiku zpívám, aby vůbec někdo zpíval, protože když hrají a mají nátrubek na rtech, tak jim to nemůže zpívat, takže my s manželkou, případně s dědečkem a babičkou to odzpíváme.

Takže u vás je to takové idylické skoro.

Já nevím, jestli idylické, já bych řekl tradiční.

Tak ať to dobře dopadne i o těch letošních Vánocích. My už se asi neuvidíme v Pressklubu do Vánoc, tak přejeme hezké svátky a všechno nejlepší v novém roce a teď krásný 17. listopad. Možná ještě i důležitější.

Děkuji za pozvání a i všem posluchačům přeji krásný zbytek toho času, který máme do Vánoc.