Kontrolujte, co jíte

S ministrem zemědělství o záchraně české půdy, kvalitních potravinách a o tom, jak se osobně postavit nenávisti.

Marian Jurečka není v úplně snadné situaci. Jako ministr zemědělství musí zachránit česká pole, která jsou v dezolátním stavu, jak ukázala nedávná sucha. A jako ministr české vlády čelí nejvážnější krizi desetiletí, kdy se Evropa vyrovnává s příchodem statisíců zoufalých lidí. Začněme u sebe, jako by znělo heslo dlouholetého soukromého zemědělce – o své pole se stará podle starých dobrých a ozkoušených receptů, volný byt ve svém domě chce nabídnout uprchlické rodině. Co dělá pro to, aby šel do sebe i český stát?

Co děláte, když jste doma na farmě v Rokytnici u Přerova?

Po pravdě, za letošní rok jsem se dostal na pole asi pětkrát, o žních jsem strávil zhruba tři dny na kombajnu a jezdil na traktoru. Kdysi jsem měl čtyřicet prasat; před pěti lety, když jsem jako místopředseda KDU-ČSL začal jezdit do Prahy, jsem živočišnou výrobu úplně utlumil. Dnes máme telata, slepice, králíky – kvůli dětem, ne kvůli výdělkům. Chci, aby se synové naučili, že se musí něco udělat, že práce má hodnotu. Vyrostou na tom a bude to pro ně přirozené.

Takže nejste člověk, který každé ráno za svítání obejde celou farmu?

Bohužel, za poslední dva roky nemám vůbec šanci. Ale věřím, že se k tomu zase vrátím.

Česká půda je systematicky likvidována, ničí ji eroze a množství živin v ní se blíží kriticky nízkým hodnotám. Jak ji bráníte coby soukromý zemědělec?

Dodržuji standardní střídání plodin, to znamená, nepěstuji je na jednom poli více let po sobě. Třeba kukuřici nepěstuji jako širokořádkovou plodinu, seju ji mezi jiné plodiny. Nemám půdy, které by byly dramaticky ohroženy vodní erozí, jsem na Hané, mám jen malé kopce. Přesto na pozemcích, kde neseju ozimou plodinu, mám meziplodinu, třeba hořčici nebo svazenku – udělá pokryv proti větrné erozi a vytvoří organickou hmotu, kterou pak půdě vrátím, když ji zaořu. A to nemluvím o tom, že v ní má úkryt drobná zvěř a je samozřejmě i potravou pro vysokou zvěř. Prostě jednoduchý standard.

Kdo může za neutěšený stav půdy?

Dlouhodobá nečinnost státu. Zemědělci i pod ekonomickým tlakem začali škrtit náklady a snaží se ušetřit, mnoho z nich právě na péči o půdu, na dostatku živin, vápnění nebo správné agrotechnice. Stát měl říci: Jsou zásady správné zemědělské praxe, které se všichni učí na středních a vysokých školách – a pokud je přirozeně nedodržujete, musíme vám nastavit aspoň nějaké parametry. Jenže tohle se dostatečně nestalo.

Od zemědělců je však hrozně krátkozraké nestarat se o půdu a ničit ji chemickými hnojivy.

Odstartovala to kolektivizace v období padesátých let, tehdy došlo k opravdu dramatické změně, rozorávání mezí a vymýcení remízků, scelování drobných zemědělských parcel ve velké lány. Tenkrát se začalo spět ke stavu, v jakém se nacházíme dnes.

Spějeme k obratu?

V posledních dvaceti letech si menší soukromí zemědělci i někteří agronomové velkých společností začali uvědomovat, že půda je klíčová komodita. Ve spoustě podniků ovšem docházelo k bezhlavému střídání majitelů a manažerů, lidé byli pod velkým tlakem na okamžité výsledky. Jsem ale optimista, myslím, že dneska už je půda pro drtivou většinu zemědělských společností něco, do čeho jsou ochotni investovat, vynaložit náklady na ochranu. Věřím, že tomu pomůže i to, že na letošní rok jsme prosadili výrazné parametry zemědělské politiky s důrazem na ochranu půdy. A víme, že oproti loňskému roku přibylo třicet tisíc hektarů, na kterých je meziplodina.

Je pravda, že velkoproducenti se k půdě chovají hůř než malí zemědělci?

Drtivá většina menších zemědělců má menší půdní bloky, už to je vstupní výhoda zvyšující šanci, že tam eroze bude méně. Stejně tak z pohledu statistiky dochází k erozním událostem častěji u velkých podnikatelů než u malých. Ale určitě bychom našli malého zemědělce, který se k půdě nechová, jak by měl, a naopak špičkového agronoma ve velkém podniku, který perfektně dělá svoji práci.

Takže není třeba se zaměřit na větší podniky?

Nemám ambici rozlišovat podle velikosti podniků. V posledních měsících jsme začali pracovat se statistikou toho, jak velká pole máme, hlavně ta, která jsou ve svahu. Připravujeme na příští rok pravidla, jak velký půdní blok smí být v jednotlivých regionech podle jejich svažitosti. A je jedno, jak velký je ten zemědělský podnik.

A co když zemědělec nebude sít meziplodiny nebo nedodrží velikost půdního bloku?

Říkáme: Zemědělče, bereš dotace, a pokud je chceš, musíš dodržovat stanovené parametry. Jinak nedostaneš dotaci, nebo tě čeká ještě jiná sankce.

Inspirovali jste se v některé ze sousedních zemí?

U nás je největší průměrná velikost farem v celé Unii, 159 hektarů. Farmy v Německu nebo Polsku jsou mnohem menší, nanejvýš v desítkách hektarů. Myslím, že se nemusíme chodit nikam inspirovat, máme data o erozi a stavu půdy – a každý, kdo zemědělství trochu rozumí, ví, že je s tím třeba něco dělat. Zároveň jsme jednou z mála zemí, která má dlouhodobá data, máme více než čtyřicetiletou číselnou řadu z agrochemického zkoušení půdy. Můžeme začít zjišťovat i další věci a na základě toho rozhodnout, co je třeba měnit.

Některé státy bojují proti příliš velkým podnikům: čím je podnik větší, tím menší dotaci na hektar dostává.

Takovou změnu nechystáme. Ale od letošního roku jsme systém dotací zásadně změnili. Ještě loni každý zemědělec dostával základní platbu na plochu zhruba 5900 korun, přidáno mohl dostat za přírodní znevýhodnění, třeba hospodaření v horských a podhorských oblastech. A na další zvýšení dotace dosáhli ti, kdo hospodařili ekologicky a chránili krajinu. Letos jsme základní platbu pro všechny podstatně snížili, asi na 3500 korun – a možnost dosáhnout na vyšší dotaci jsme více rozvrstvili tak, abychom lidi víc tlačili do správné zemědělské praxe, takže vyšší dotace je třeba za meziplodiny. Zároveň se snažíme ovlivnit, co zemědělci pěstují: žádoucí jsou brambory, ovoce, zelenina, chmel či cukrovka. Aby tu nebyla jen pšenice, ječmen, kukuřice a řepka.

Víc názoru a aktivity

Je podle vás v pořádku, že táž věc a ta samá potravina ve stejném obalu může mít jiné složení v Beneluxu než v Polsku?

On to není úplně stejný obal, složení je tam vždycky popsané. Ale problém s tím mám a říkal jsem to na zasedání Visegrádské čtyřky. Zákazník vnímá grafické ztvárnění obalu, nesrovnává, jestli je tam méně čokolády a více cukru než v Německu. Pokoušel jsem se tohle téma otevřít na půdě Rady ministrů, ale bylo mi řečeno, že pokusy tu už byly a je to zbytečné. Že výrobci jednají v souladu s legislativou: zákazník má mít informaci o složení a tu má.

Není to pokrytectví?

Do určité míry. Nicméně chápu i pohled, že je těžké, aby výrobce při uvádění takového výrobku musel měnit i ten logotyp, řekněme.

Podstata je však v něčem jiném. Proč by vůbec měla být ve výrobcích pro polský a český trh umělá sladidla?

Samozřejmě, ale i to by muselo být ošetřeno legislativně. Na druhou stranu, když jdeme nakupovat auto, kolik času strávíme porovnáváním technických parametrů? A kolik času tím, že si zjišťujeme složení potravin, za které utrácíme velkou část rodinného rozpočtu? Obchody a řetězce nám prodají jen to, co si koupíme.

Ale proč by nás vůbec mělo napadnout, že Opel Astra v Kolíně nad Rýnem by byl jiný než vůz koupený v Praze?

Snažíme se nastavovat parametry tak, abychom výrobce dokázali více motivovat a abychom zákazníkům podali jednodušší informace. Nicméně klíčový je opravdu zákazník. Musí projevit mnohem víc názoru a aktivity: on má právo rozhodnout, co si koupí.

Ovšem auto nekupujeme každý den. Jak poznat dobré potraviny a nestrávit tím většinu volného času?

Třeba u kvalitních masných výrobků je to jednoduché. Koupit výrobky, u kterých výrobce garantuje, že jsou bezlepkové. V ten okamžik vím, že v nich nebude sójová ani jiná náhražka. Jednoduchá orientace je také se podívat, jestli výrobek nese označení Klasa nebo ještě lépe Regionální potravina. Pak byl vyroben jenom z komodit, které byly v daném regionu. A potom je tu ještě jakási nadstavba – výrobky s označením „bio“.

Souhlasíte s vysvětlením, že výrobci nabízejí Východoevropanům nižší jakost proto, že jsou ochotni ji kupovat? Není to spíš tak, že si to tu troufnou dělat?

Samozřejmě nevěřím, že máme rádi víc umělých sladidel a méně čokolády. Jenže obchodník chce výrobek za takovou cenu, aby byl prodejný – a celý proces se tomu přizpůsobí.

Takže abychom jedli stejně dobré výrobky jako Rakušané, museli bychom za ně vydat mnohem víc peněz?

Jen zčásti, u některých výrobků jsou u nás řetězce zvyklé na vyšší marži, než je obvyklé v zahraničí. U zmíněných biovýrobků marže dosahuje třeba až tři sta čtyři sta procent, což by si v Rakousku řetězec nikdy nedovolil.

Čili biokvalita má nálepku luxusu. Kudy z toho?

Jako ministerstvo zemědělství se snažíme dělat legislativní změny, informovat zákazníka prostřednictvím značek, které jsem zmiňoval; od příštího roku ještě přibude dobrovolné označení „Vyrobeno v České republice“ a „Česká potravina“ – tedy vyrobená stoprocentně na území České republiky.

Máte i něco na hříšníky?

Máme Potraviny na pranýři – což je náš nejnavštěvovanější rezortní web, který dává informace zákazníkům a motivuje i výrobce. Publikujeme tam případy, kdy někdo něco falšuje nebo se složení neshoduje s údaji obalu. A co vím, výrobci se toho docela bojí: Dost často se tam totiž dívají obchodníci a řeknou jim potom: My vás nechceme.

Je logické, že jako ministr zemědělství propagujete hlavně tenhle systém domácího značení. Co je hlavní důvod: zaručit lidem kvalitu, nebo propagovat naše výrobky?

Neříkám, že české potraviny jsou vždy lepší, byť někteří lidé se domnívají, že alergické reakce souvisejí s potravinami, které nám jsou „cizí“. Druhý důvod je vskutku hospodářský, říci lidem: Tady je výrobek, jehož celý proces se odehrál u nás – a penězi, které za něj utratíte, podporujete podnikatelské prostředí ve svém kraji, ve své zemi. Pokud cítí patriotismus, mohou ho uplatnit. Dělají to Němci, Rakušané, Švýcaři; ti jsou úplně unikátní, devadesát procent toho, co se prodá, jsou opravdu místní výrobky.

Kráva není stroj

My jsme zase unikátní v tom smyslu, že máme místopředsedu vlády s tak masivním střetem zájmů. Andrej Babiš podniká mimo jiné v oblastech, které spadají pod váš rezort – zemědělství a potravinářství. Jaký má vlastně Agrofert na těchto odvětvích podíl?

Všechny podniky ve skupině Agrofert mají zhruba sto dvacet tisíc hektarů zemědělské půdy, kterou obhospodařují. Celkově je v České republice zhruba tři a půl milionu hektarů obhospodařované půdy, takže je to necelých pět procent. Číslo za potravinářství vám neřeknu, ale myslím, že tam podíl bude větší.

A jak to na vládě probíhá, když coby ministr zasahujete do byznysu Agrofertu?

Pan vicepremiér Babiš se vždycky zdrží. Ohlásí, že jde o střet zájmů, a v té věci nehlasuje. A myslím, že ani diskusi nekomentuje. Za dobu, co jsem ve vládě, jsem se nesetkal s tím, aby za mnou Andrej Babiš přišel a měl ambici řešit něco z agrárního sektoru.

Čím jste naposledy zasáhl do jeho byznysu?

Spousta omezujících opatření v zemědělské politice se týká i jeho podniků, máme vyšší nároky, co se týká plodin, osevních postupů... Ale nikdy jsem nad tím nepřemýšlel tak, že by to mohlo naštvat pana Babiše. Nebo potěšit mého bratra, který je ředitelem zemědělského podniku s 2900 hektary. Teď třeba máme vypsané dotační řízení za pět miliard a bratr vůbec nemá šanci se do něj přihlásit.

Nedávno jste řekl, že podpora biopaliv, kde je Babiš významný hráč, je nepřiměřeně vysoká.

Nepřiměřeně vysoká je v tom, že vysokoprocentní biopaliva nejsou zatížena spotřební daní. Měli jsme to změnit už od 1. července, kdy se měla historicky poprvé vysokoprocentní biopaliva zatížit minimální spotřební daní. Jenže ve sněmovně se vše protahovalo. Evropské komisi jsme vysvětlili, co se stalo. Přijmeme zákon od ledna příštího roku, daň za letošní druhé pololetí dovybereme zpětně od distributorů pohonných hmot. Pokud by spotřební daň nebyla uzákoněna od ledna příštího roku, už by s námi Evropská komise asi opravdu zahájila řízení, které by skončilo sankcí.

Podle statistik vašeho úřadu byl loňský rok pro zemědělce výborný, vykázali nejvyšší zisky za posledních deset let. Přesto prezident Agrární komory ČR Miroslav Toman lobbuje za vyšší dotace, tentokrát na mléko, a žádá, aby stát vykupoval od zemědělců mléko, které neprodají. Co to má znamenat?

Sešly se tady dva faktory: ruské sankce, jež se dotkly právě mléčných výrobků, a půl roku nato něco, co jsme věděli dlouhodobě – ukončení mléčných kvót v Evropské unii, které zde byly pětatřicet let. Hlídaly, aby členské státy neměly nadvýrobu. Toho využil maloobchod: prodejní ceny farmářů se snížily o dvacet pět procent, ale ceny mléčných výrobků v regálech poklesly méně, mléko v lahvích o čtrnáct procent, ale některé výrobky jen o čtyři a půl procenta. To je zjevný nesoulad. Zemědělci jsou ve ztrátě a volají: Pojďte nám pomoct. Tady cítím spoluzodpovědnost, protože jejich podnikání ovlivnila politická rozhodnutí.

Spousta lidí možná řekne: Ať chovají méně krav, když není poptávka po mléce.

Jenže když pošle zemědělec krávu na jatka a za tři měsíce se ukáže, že zase roste poptávka a cena, nebude na to schopen reagovat. A hlavně, jak poroste počet lidí na planetě, celkově se bude zvyšovat poptávka po mléčných výrobcích. Jsou země, kde je demografický rozvoj rychlý a které nejsou schopny se nasytit z vlastní produkce.

To zní dramaticky, ale třeba výrobci svetrů by mohli argumentovat podobně…

Když budu chtít, stroj a přízi a vše další nakoupím během měsíce. U zemědělství navíc řešíme i vztah k životnímu prostředí, k vrácení organické hmoty do půdy, v tom živočišná výroba hraje velkou roli. A také máme v tomto sektoru dvaadvacet tisíc pracovních míst, která jsou hlavně na venkově. Když je ztratím, možná je v budoucnu neobnovím, nebo jen těžko.

U nás místo je

Místopředseda vlády Andrej Babiš proslul i postojem vůči uprchlíkům. Mluví o tom, že „potřebujeme bránit Schengen, zapojit NATO, zabránit, aby sem běženci chodili“. Vláda vykresluje uprchlíky jako hrozbu a holedbáme se tím, že u nás nikdo nechce zůstat.

To, co říká, je vrchol populismu. Ani spousta poslanců z hnutí ANO nesouhlasí s názory svého předsedy. Ale myslím, že vláda neříká jenom hrozby; že pracujeme i na spoustě věcí, které jen nejsou tolik vidět. Chystá se síť pro integraci, ve spolupráci s vnitrem, charitou, případně dalšími organizacemi a obcemi. Každopádně není fér, když se mluví pouze o hrozbách a ne o tom, jaká je situace v zemích, ze kterých ti lidé odcházejí, a proč odcházejí. To je opravdu nedostatek této vlády – ale troufnu si říct, že v tom hrají velkou roli i média.

Nedávno jste napsal: „Uprchlictví a migrace lidí z Afriky a Blízkého východu do států EU se staly tou nejtěžší a největší zkouškou pro evropské národy po skončení studené války. Najdeme dost odvahy k tomu přijmout potřebné? Kdo z nás bude mít odvahu postavit se nenávisti?“ Jak se tedy bránit nenávisti?

Myslím, že jde hlavně o to dát lidem faktické informace. Vidí na obrazovkách a v novinách stovky a tisíce uprchlíků, kteří do České republiky přišli, jsou v uprchlických táborech – a zdejší občané se domnívají, že tady všichni zůstanou. Jenže tak to není, byl jsem ve Vyšních Lhotách a z téměř tří set lidí, kteří tam byli, tady nezůstane nikdo. Druhý krok pak je, jak s lidmi, kteří sem přišli, budeme pracovat. Jak ty, kdo tady zůstanou či mají šanci zde zůstat, budeme integrovat, jak se k nim jako Česká republika postavíme.

I kdyby u nás chtělo zůstat tři sta tisíc lidí, byla by to pouhá tři procenta naší populace. Přitom reálně mluvíme o počtu lidí o dva řády nižším. Proč to tedy budí takové emoce?

 

Protože politici uchopili uprchlíky jako populistické téma. V letech 1998–2005 u nás požádalo o mezinárodní ochranu přibližně 67 tisíc lidí. Kde byl tehdejší premiér Miloš Zeman a tehdejší předseda sněmovny Václav Klaus, když k nám přišla největší uprchlická vlna z Jugoslávie? Kde byla silná prohlášení, která mají dnes? Nynější atmosféra neodpovídá realitě.

Jenže Zemana, Klause či Babiše je slyšet. Žádný český politik nedokázal se stejným úspěchem mluvit o tom, že o žádnou strašlivou hrozbu nejde. Proč to nedokážete třeba právě vy?

Charisma roste s tím, kam se otáčí záře reflektorů. Když náš předseda Pavel Bělobrádek napsal na webu dobrý dopis členské základně, kde popisuje reálně stav, který tady je, i to, jak bychom se měli k celé situaci postavit, zůstal bez povšimnutí médií.

Pod slovy „postavit se nenávisti“ si člověk představí něco osobně angažovaného, třeba finského premiéra, který dal uprchlíkům k dispozici svůj dům, nebo zastupitele na Praze 2 Michala Uhla, jenž vytvořil síť na pomoc lidem, kteří odjíždějí z českých uprchlických táborů.

Máme velký dům, zemědělskou usedlost, máme tam jednu bytovou jednotku, tak jsem ji chtěl vážně nabídnout rodině, která by přišla do České republiky. Ale tady mé nadšení umírnila manželka a v tom jí rozumím. Žije tam se čtyřmi dětmi a páté čeká. Řekla: Víš co, až budeš doma z Prahy, potom to nabízej, ale pokud jsem tady sama, už tak toho mám až nad hlavu.

***

Říkáme: Zemědělče, bereš dotace, a pokud je chceš, musíš o půdu pečovat. Jinak je nedostaneš.

Marian Jurečka (34)

Narodil se v Přerově, tamtéž vystudoval střední zemědělskou školu a pak Mendelovu univerzitu v Brně. Po studiích pracoval na vlastním statku v Rokytnici nedaleko Přerova. Od roku 2011 je prvním místopředsedou KDU-ČSL, ve vládě Bohuslava Sobotky je za lidovce ministrem zemědělství. Je ženatý, má čtyři děti. Klíčový je zákazník. Musí projevit mnohem víc názoru a aktivity: on má právo rozhodnout, co si koupí. Za dobu, co jsem ve vládě, jsem se nesetkal s tím, aby za mnou Andrej Babiš přišel a měl ambici řešit něco z agrárního sektoru.