Jurečka: O složitém manželství ve vládě, suchu, strachu a výhře nad Němci

V necelých pětatřiceti letech si Marian Jurečka umí vybírat, jak být vidět a slyšet i ve vládě, sestavené z rutinérů partajní politiky, byznysu i šoubyznysu. Jednou z příčin, proč se mu daří vystupovat z davu, je chytrá intuitivní strategie: tolik se nebojí říkat veřejně, přímočaře a s řízenou naivitou, co si myslí. Ani u témat, která nejsou jeho vlastní. Několikrát to předvedl i v obsáhlém rozhovoru pro Neovlivní.cz.

Když se po celé zemi koná charitativní Národní potravinová sbírka, přijde v džínách, v doprovodu manželky, navlékne dobrovolnickou zástěru – skoro, jakoby byl řadový „civilista“, co prostě jenom v sobotu přišel normálně nakupovat. Když dostane coby ministr úkol oznámkovat rok fungování vlády, bez velkého přemítání zvolí: „Dvě mínus“. Rozhodně ne negativně nízko, ale zároveň s odměřenou mírou skepse, dokonale odpovídající zdravé české náladě v průměrné hospodě. I kdyby to nebyl ministr zemědělství, hodilo by se to přesně: selský rozum. A přesně jako u piva nebo u vína, za chvíli zjistíte, že jste stihli proletět Schengen, uprchlickou i klimatickou krizi, biopaliva, řízení koncernu ČEZ – a český ministr zemědělství se ani nezadýchal.

Neo: Teď čerstvě jste rozvířil vody, když jste na web napsal, že požadujete jednání koalice o ČEZ kvůli odstávce bloků v Dukovanech. Proč zrovna vy? A bude o tom koaliční rada jednat?

Dojde k tomu. Mělo to být zařazeno už na poslední koaliční radu, ale byl by to tam asi dvacátý bod někdy pozdě večer. To jsem odmítl, protože je to vážné téma, a poprosil jsem pana premiéra, abychom se tím zabývali v nějaký důstojný čas, aby to byl jeden z prvních bodů. Já mám svých problémů v rezortu k řešení pořád dost. Nemám ambice dívat se úplně jinam, kde by člověk mohl otvírat něco nového. Ale měsíc a půl vidím tento stav, kdy Dukovany od konce září prakticky nejedou, a stát, tedy my všichni přicházíme řádově o tři čtyři miliardy korun – uvidíme o kolik to nakonec bude. A tady je ticho po pěšině.
Vadí mi, když stát své klíčové firmě, ve které má většinový podíl, neříká jasné zadání, jaké má dělat kroky. ČEZ má za sebou roky špatných akvizicí na Balkáně, teď se uvažuje o tom, že ČEZ chce vstoupit do tendru na hnědouhelné doly v Německu. Já tomu nerozumím. My si tam chceme koupit veliký problém s velkými a silnými německými odbory?

Byť ministerstvo zemědělství má s ČEZem pramálo společného, rozhodl jsem se téma té firmy zvednout. A není to jednorázové. Chci nastavit model, kdy se bude stát – třeba na úrovní koaličních rad – jednou za čtvrt roku setkávat s vedením ČEZu. A budeme si říkat, co jsme dali za zadání a jak se plní.

Neo: Stát v ČEZu reprezentuje ministerstvo financí. Jak se Vám vlastně spolupracuje s Andrejem Babišem?

Řekl bych, že je to takové hodně složité manželství. Jsou věci, ve kterých se zásadně rozcházíme názorově i z pozic našich stran, nenajdeme shodu. Třeba mezinárodní politika, pohled na migraci. Ve vládě jsem už několikrát říkal, že mi prostě vadí populistické komentáře typu „No tak zrušíme Schengen“. Než toto vypustí z úst ministr financí, tak by si měl promyslet, co to všechno znamená. Když pomineme omezování osobní svobody, tak je to především dopad na ekonomiku v rámci Schengenu, který jsme jako občané Evropské unie léta budovali.

Neo: Je tedy dobře, že je Česko členem Evropské unie?
Nepochybně ano. Největší hodnotou je, že už přes sedmdesát let je na velké části evropského kontinentu mír. A ten máme díky stabilitě, kterou vytváří evropské společenství. Že má unie spoustu nedostatků? Je na nás, abychom to všichni společně začali řešit. Jestli někdo dneska navrhuje vystoupení z EU, tak já říkám: A co bude dál? Jsme v situaci Švédska, Švýcarska nebo Norska, abychom mohli být státem, který požívá výhod ze sousedství Evropské unie, ale zároveň za to platí nemalé finanční prostředky? Nejsem si jistý. A navíc, když si vezmeme ekonomiku – statisíce pracovních míst jsou vázány jen na to, že jsme součástí EU, že funguje volný pohyb osob a zboží. Zavřít Schengen, to jsou desetitisíce lidí bez práce. Ale to v této debatě nikdo nahlas neříká.

„Svoboda bez obchodu s Agrofertem“

Neo: A na jakých dalších tématech se s šéfem ANO neshodnete – co třeba vaše zemědělství?
O oblasti zemědělství se s panem ministrem financí nikdy nebavíme. Bavíme se jenom o rozpočtu, nebavíme se věcně o směřování zemědělství. Do toho on nevstupuje. Naposledy jsme se fakticky o zemědělství bavili v rámci povolebních jednáních, tedy, jestli můžeme ten rezort mít my za KDU-ČSL.

Neo: Tak odjinud: Nepovažujete za střet zájmů, když firmy ministra financí vyrábí biopaliva? Všichni jsme slyšeli opozičního lídra Miroslava Kalouska, podle kterého nedávno schválená novela zákona o spotřebních daních podpoří Babišovu skupinu Agrofert a vynese mu zhruba pět miliard korun.

To, co řekl Kalousek, je nesmysl. Když se podívám na zpracování řepky a výrobu řepkového oleje v České republice, tak zhruba patnáct let se pohybujeme na konstantní úrovni. Není to tak, že by ta křivka rostla – osevní plochy řepky jsou letos mimochodem nejmenší za poslední tři roky. Řepka se bude pěstovat, bude se lisovat, a buď ji nakoupí čeští distributoři nebo odběratelé v nějaké míře doma, nebo ji nakoupí v zahraničí. Existuje otevřený evropský trh, i jiné státy přimíchávají biopaliva a methyl z řepkového oleje do nafty.
Co mě fascinuje víc: Miroslav Kalousek byl ten, kdo řekl, že v rámci snižování emisí můžeme vsadit na alternativní zdroje, na elektromobilitu, na CNG (stlačený zemní plyn)… On byl ten, kdo vystavěl celý ten dům, a dneska křičí: To je špatně, já ho chci zapálit!
Za sebe na rovinu říkám – s tím, že plodinu, která je primárně určena pro potravinářské účely, využíváme pro energii, mám etický vnitřní problém. Tvrdím: pro energii ze zemědělství využívejme odpadní zdroje. Ale na druhou stranu, když už stát něco takovým způsobem rozjede, tak potom nemůže z měsíce na měsíc říct, že to končí. Navíc, když jsme nedali v minulosti vůbec žádné zadání vědě a výzkumu, aby hledaly jiné zdroje. Teď se o to snažíme, ale jestli to budeme moci změnit, to bude otázka dvou tří let. Rozhodně ne z měsíce na měsíc.

Neo: Vrátím se ale ještě k Agrofertu. Patří mu v oblasti zemědělství – v nadsázce – vlastně už všechno? Nebo co mu ještě chybí?

Podívejte, v České republice máme zhruba tři a půl milionu hektarů zemědělské půdy. Všechny firmy skupiny Agrofert hospodaří na zhruba sto dvaceti pěti tisíc hektarů půdy. Tak si dopočítejte, kolik je to procent z celkové výměry. Že má spoustu firem? On ty firmy v minulých letech získal i od státu. Stát mu prodával Zemědělské zásobování a nákup.
Jako zemědělec musím říct, že jsem se vždycky cítil svobodně v tom, že jsem nemusel obchodovat s Agrofertem. Když dneska chcete prodat nějakou zemědělskou komoditu, máte ve svém regionu minimálně čtyři pět firem, které to bez problémů odkoupí. Když chcete nakoupit hnojiva, naftu, postřiky, máte obrovskou nabídku firem, které to rády dodají. Konkurenční prostředí je obrovské. Zemědělec, který říká, že nemá jinou možnost a musí obchodovat s Agrofertem, neumí obchodovat.

„Zemědělství a Marshall“

Neo: Jakou budoucnost tedy vidíte pro zemědělství vy?

Obrovskou. Jedna miliarda lidí dnes trpí hladem. Do roku 2050 nás čeká přírůstek dvou a půl miliard lidí. Do toho poroste životní úroveň. A spotřeba potravin vzroste exponenciálně. To je jedna proměna.
Když si vezmu tu druhou – a to je budoucí klimatický výhled, tak v rámci střední Evropy patří Česká republika k regionům, kde zemědělská výroba bude nadále mít možnosti fungovat. Hůř na tom budou Španělsko, Portugalsko… S naší výhodou efektivního zemědělství má Česká republika potenciál stát se zemí, která bude v oblasti produkce a potravinářství významným exportním hráčem. Do celého světa. Pro představu: Naši chovatelé holštýnského skotu patří na desáté místo nejlepších zemí světa, co se týče úrovně chovu, efektivity, nákladů a produkce. To málokdo ví. V tom jsme třeba předběhli i Němce.

Neo: Budoucím problémem zemědělství ale nebude jenom klimatická změna. Je to třeba i skutečnost, že zemědělství je dnes totálně závislé na fosilních palivech – ty ovšem nebudou k dispozici věčně. Jak to chcete řešit?

Pracujeme na tom. Zemědělství de facto přesně potvrzuje teorii, že nic se neztrácí, vše se pouze přeměňuje. Když jako zemědělský podnik – nebo i v rámci státu – máte ten koloběh nastavený, tak to může fungovat extrémně dobře. Pracujeme na zadání pro vědu a výzkum. Máme na to i nemalé peníze, abychom se zaměřili na odpadní a vedlejší produkty zemědělství a jejich energetickou využitelnost. Samozřejmě za předpokladu, aby se organika vrátila zpátky do půdy.

Zmínil jste fosilní paliva, řeknu příklad. Dneska máme zemědělce, kteří mají bioplynku – stanici, kam navezete hnůj, kravskou mrvu, kukuřici, zkvašenou siláž, ale také odpady z výroby. Třeba brambory, které už neprodáte. To vše v tom fermentoru čtyřicet dnů kvasí, produkuje to bioplyn a máte u toho spalovací motor, který vyrábí jednu megawatt hodinu elektrické energie. Dáváte konstantní výkon do sítě, jste schopen to přesně regulovat.
Standardní technologie bohužel zároveň generuje určité množství plynů, které zemědělec musí občas odpouštět spalováním. Ale dneska už máme farmy, které v rámci pilotních projektů zkouší využívat i tento odpadní plyn. De facto se stávají energeticky soběstačnými.
Dnes si můžete koupit kontejner, postavit ho na farmu, na jedné straně do něj sypete řepku a na druhé straně máte výdejní pistoli, kterou tankujete. A jsou tady i další energetické zdroje. Třeba drůbeží trus, je hodně suchý, má vysokou sušinu, a je použitelný pro termický rozklad, pyrolýzu. Je možné, že už za dva tři roky bychom mohli být schopni to začít uvádět do praxe. Zemědělství má obrovský potenciál obnovitelných zdrojů.

Neo: Zrovna když spolu hovoříme, probíhá v Paříži klimatický sumit, který usiluje o omezení skleníkových plynů a zmírnění globálního oteplování. I papež František ve své encyklice Laudato si’ varuje před ničením životního prostředí člověkem a klimatickou změnou. Dopady klimatické změny jasně pociťuje i Česko – sucho je jedním z těchto dopadů a nevypadá to, že by se to v dohledné době zlepšilo. Co proti klimatickým změnám podniká česká vláda, jsou vůbec pro vás na pořadu dne?

Jsou. Před pár dny se projednávalo, jak snížit emise skleníkových plynů právě v souvislosti s tím, co bude po roce 2020. U hospodaření s vodou je zase potřeba si uvědomit, že musíme začít u půdy, u zemědělců a lesníků. Kde můžeme zadržet nejvíc vody? V půdě. Tím, jak se o půdu staráme, co zemědělci pěstují, jak odolné mají odrůdy. To je důležité.
A potom jdeme o úroveň výš – jak vypadá katastr. Jestli jsme nezničili remízky, meze. Je potřeba dát krajinu do souladu s tím, co je přirozené. Už děláme pozemkové úpravy, ten proces běží. Ano, jsme na „střeše Evropy“. Ale to jsou Slováci a Rakušané taky, nejsme to jenom my. Když voda naprší, musíme ji umět nechat vsáknout a doplňovat podzemní zdroje.
A dostáváme se na ještě vyšší úroveň: průmysl, domácnosti. Kde a jak můžeme recyklovat vodu, abychom ji hned nevypouštěli? Tam je potřeba začít něco dělat. Sám uvažuji, jestli si nechám udělat svody všech rýn do jednoho velkého zásobníku a tuto vodu budu využívat na zalévání zahrady a dvora. A ani nespekuluju, jestli mi na to stát dá nějakou dotaci, přemýšlím o tom nějak přirozeně. Není to ani o nějak velkých investicích.
A potom je tu ten úplně nejvyšší level. Už máte dobré hospodaření s půdou, uděláte patřičná opatření v krajině, uděláte i ty věci v domácnostech a v průmyslu, jenže pak se stejně stane, že třeba dva měsíce nebude pršet. Když se všechny dobré možnosti vyčerpají, musí existovat nějaká další infrastruktura. Střední a větší vodní nádrže v klíčových lokalitách země, kde víme, že chybí. Musíme i něco postavit…

Neo: … a z více globálního pohledu?

Česká republika má pořád velice dobrou strukturu krajiny. Zhruba od 16. století máme největší plochy lesů, ale máme ještě deficit ve vodních plochách. Teď se snažíme, aby vznikly navíc ještě nějaké malé drobné vodní plochy, rybníčky. Když ale vyjedete do světa a podíváte se na Afriku, podíváte se na Asii, tam je míra odlesnění brutální. Jestli chceme mluvit o globálních změnách klimatu a globálních řešeních, tak musíme tam. Statisíce kilometrů čtverečních, kde před padesáti šedesáti lety ještě les byl, ale dnes už není. Projel jsem vnitrozemí Etiopie nebo Zambie, viděl to na vlastní oči. Lidi budou z těchto zemí odcházet, protože nebudou mít vodu. A jestli opravdu chceme zabránit v budoucnu daleko větším migračním vlnám, tak svět musí mít nějaký Marshallův plán, jak pomoci v těchto místech tu explozi řešit. Bohužel zatím jsou tam environmentální vlivy strašně podceněné.

„Šest a půl tisíc uprchlíků“

Neo: A vzhledem k tomu, že dopady klimatické změny budou podle vědců čím dál silnější, uprchlíků v dohledných letech jen tak neubude. Třeba země Perského zálivu budou podle nedávné studie po roce 2070 kvůli nesnesitelnému horku neobyvatelné. Současná strategie Česka – ale nejen naše – je zastavit uprchlíky tím, že pomůžeme zlepšit podmínky pro život v jejich zemích původu. Je taková strategie ale vůbec reálná?

Jak v kterých zemích. Minulý týden – když nás partneři z EU kritizují, že jsme málo solidární, že nejsme ochotni uprchlíky přijmout – jsem na vládě navrhoval: Udělejme naprosto nestandardní krok, který žádný stát neudělal. Máme si vzít dvacet tisíc uprchlíků a postarat se o ně? OK. My si vezmeme šedesát tisíc. Ale postaráme se o ně tam, kde dneska jsou. To znamená na území Turecka, Jordánska nebo někde v africké zemi. Jsme připraveni v tom místě mít tábory, které si vezmeme pod naši správu, s našimi lidmi, našimi nevládními organizacemi, naším materiálním a potravinovém zabezpečení. Bude to daleko levnější, a hlavně ti lidé už nikam dál nebudou muset. Za pět, za deset let se budou mít možnost vrátit do svých původních domovů, kde dnes žít nemohou.
Možná bychom takto celou migrační krizi dokázali korigovat mnohem efektivněji. A mohli bychom pozvat do Evropy jen uprchlíky z míst vojenských konfliktů, kteří opravdu utíkají o svůj život. Z dnešních zhruba dvaceti pět zemí, odkud uprchlíci přicházejí, jsou řekněme čtyři lokality, kde je zapotřebí hledat řešení se zbraní v ruce. Zbytek jsou všechno země, kde je problém dostupnosti zdrojů – vody, potravin, zdravotní a sociální péče, školství. A to má být ten Marshallův plán, o kterém jsem mluvil. Kdyby po druhé světové válce nebyl Marshallův plán, tak by se Evropa trápila kdoví jak dlouho.
Pokud by Evropa vzala do této debaty ostatní světové velmoci a řekly si: Přestaňme tam cukrovat rozvojovou pomoc, rozhodněme, co, kde, kdo uděláme. Všichni dnes děláme rozvojovou pomoc po svém, vysadíme třeba dvanáct hektarů lesa v Etiopii. To je super, zaplať pánbůh za to, ale pomůže to?

Neo: Kolik uprchlíků by mohla Česká republiky pojmout?
Záleží na tom, jakých uprchlíků. Dnes máme u nás nějakých sto tisíc Ukrajinců, asi šedesát tisíc Vietnamců. Jestli nám někdo v zahraničí říká, že Česká republika není solidární, že je xenofobní, tak odpovídám, že tak to není. Když se podíváme na těch dvanáct set žádostí o azyl, na prvním místě jsou Ukrajinci, na druhém místě Kubánci. Je prostě vidět, že Česká republika je pro některé skupiny zajímavou destinací a my se vůči nim nechováme nesnášenlivě.
Kolik můžeme přijmout? Pokud by přišli ti, co opravdu pomoc potřebují, tak minimum je šest a půl tisíc. Tolik máme měst a obcí. Kdybychom do každého města a do každé obce umístili jednoho uprchlíka, tak si toho nikdo nevšimne.

Neo: V souvislosti s uprchlickou krizí u nás ovšem spíš narůstá extremismus. Sociální sítě jsou plné nenávisti, agresivity. Někteří historici mluví o srovnatelných poměrech s Druhou republikou, místo Židů jsou to uprchlíci nebo muslimové… Co proti tomu dělá česká vláda teď?

Zaprvé je potřeba mít konkrétní kroky, které povedou k tomu, že se zmenší příliv uprchlíků do Evropy. Ochrana vnějších hranic je evropská agenda. Ať přijdou ti, co pomoc opravdu potřebují, umějme to rozlišit. S KDU-ČSL jsem tři měsíce jezdil po republice, od severních Čech po Moravskoslezský kraj, besedovali jsme s lidmi. Vysvětlovali jsme jim, jakým způsobem s uprchlíky pracujeme, jaká je ta situace a jaká jsou řešení. A dost z těch lidí nakonec řeklo: Děkuju, konečně jsem se dozvěděl něco reálného, spousta obav a otazníků, které jsem měl, ze mně spadla. Ti lidé nakonec odcházeli spíše se slovy „My nemáme strach o Českou republiku, máme strach o budoucnost Evropy“. Musíme lidem vysvětlovat, musíme naslouchat. Ale samozřejmě musíme umět tvrdě zasáhnout proti projevům extrémismu a xenofobie, ať už je z jakéhokoliv názorového spektra. Co víc ještě můžeme dělat? To teď nevím.