Lisabonská smlouva
Lisabonskou smlouvou, která vstoupila v platnost dne 1. prosince 2009, pokračují procesy reformování EU. Důvodem jsou mj. navýšení počtu členských zemí, posílení transparentnosti, demokratičnosti a srozumitelnosti fungování EU. Lisabonská smlouva přináší celou řadu zásadních změn primárního práva EU, mj. ruší dosavadní pilířovou strukturu, přiznává EU právní subjektivitu, zavádí funkce stálého předsedy Evropské rady a vysokého představitele Unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku. Výrazně posiluje roli Evropského parlamentu (EP) a národních parlamentů (uplatňování zejména zásady subsidiarity), přehledněji vymezuje rozdělení pravomocí mezi Unií a členskými státy a ujednocuje rozhodovací postupy, přičemž rozšiřuje hlasování kvalifikovanou většinou v Radě. V důsledku toho smlouva posiluje demokratickou legitimitu EU a upevňuje její základní hodnoty. Poskytuje Unii odpovídající právní rámec a nástroje pro řešení budoucích výzev.
Smlouva mění stávající zakládající smlouvy EU, tj. Smlouvu o EU (SEU), Smlouvu o založení Evropského společenství, která je nově nazvána Smlouvou o fungování EU (SFEU) a Smlouvu o založení Evropského společenství pro atomovou energii.
Lisabonská smlouva- zemědělství a rybolov
Cíle Společné zemědělské politiky včetně hlavních nástrojů k dosažení těchto cílů ponechává Lisabonská smlouva beze změny.
Dopady Lisabonské smlouvy v oblasti zemědělství se projeví především zavedením řádného legislativního postupu, tedy rozhodováním Rady kvalifikovanou většinou spolu s EP, pro oblast pravidel hospodářské soutěže, která se vztahují na zemědělskou produkci a obchod se zemědělskými produkty, oblast společné organizace zemědělských trhů a oblast vypracování a provádění společné zemědělské politiky a společné rybářské politiky. Mimo řádný legislativní postup naproti tomu zůstává stanovení cen, dávek, podpor a množstevních omezení a stanovení a přidělení rybolovných práv (v těchto případech bude Rada rozhodovat dokonce bez konzultace s EP). Zavedením spolurozhodování EP a Rady lze obecně očekávat časové prodloužení legislativního procesu. S posilováním jedné ze základních zásad Evropské unie, tj. zásada zastupitelské demokracie, souvisí i posílení úlohy národních parlamentů. Národní parlamenty mají osm týdnů na prověření návrhu legislativního aktu z hlediska principu subsidiarity a zformulování odůvodněného stanoviska. Pokud nejméně třetina vnitrostátních parlamentů předloží stanovisko, že předložený návrh je v rozporu s principem subsidiarity, Evropská komise musí svůj návrh přezkoumat („žlutá karta“). Nově je také zavedena možnost, aby se vnitrostátní parlamenty v případě porušení principu subsidiarity obrátily se žalobou na Soudní dvůr Evropské unie poté, co akt vstoupil v platnost. Pokud bude Evropská komise trvat na projednání návrhu navzdory tomu, že se národní parlamenty nadpoloviční většinou vysloví proti, bude toto předloženo EP a Radě („oranžová karta“).
Další dopady Lisabonské smlouvy spočívají v tom, že při rozhodování o rozpočtu se napříště již nebude rozlišovat mezi povinnými a nepovinnými výdaji. Do rozhodování o povinných výdajích (přímých platbách) nemohl vstupovat EP, zatímco u rozhodování o nepovinných výdajích (např. podpora venkova) tak činit mohl. Podle Lisabonské smlouvy bude moci EP spolurozhodovat o všech typech výdajů.
Část Společné rybářské politiky – zachování biologických mořských zdrojů – zařazuje Lisabonská smlouva výslovně do oblasti výlučných pravomocí Unie. Unie tak získá výlučné oprávnění k ochraně ryb a zachování biologických zdrojů moře, a to jak uvnitř Unie, tak při uzavírání mezinárodních smluv.
V návaznosti na provádění Lisabonské smlouvy zahájila Komise v r. 2010 proces tzv. sladění právních předpisůs ohledem na čl. 290 a čl. 291 SFEU, která rozděluje přijímání prováděcích předpisů Komisí na dva druhy: tzv. akty v přenesené pravomoci („delegated acts“) podle čl. 290 a tzv. prováděcí akty („implementing acts“) podle čl. 291 SFEU.
Předem je nutné zdůraznit, že tzv. proces sladění neznamená pouze „přerozdělení“ způsobu, jakým budou prováděcí předpisy přijímány, ale tento proces je nutné chápat především jako nezbytnost vytvoření legislativního základu i pro některá již existující ustanovení - např. v implementačních nařízeních Komise, resp. obecně tam, kde je nutné považovat je za natolik zásadní, že by měla být uvedena v nařízení Rady. Nutnost tohoto procesu vychází z právního pojetí uvedených článků, které jsou ve své podstatě akty nelegislativními. S výše uvedeným souvisí „posunutí“ práva EP, resp. Rady v směru možnosti zrušit přenesení pravomoci na Komisi (tzv. právo revokace) a rozšiřuje právní základ pro EP a Radu vyslovit námitky proti návrhu aktu v přenesené pravomoci (tzv. právo veta).
Do skupiny aktů přijímaných v přenesené pravomoci spadají prováděcí předpisy obecné povahy, kterými se doplňují nebo mění některé prvky legislativního aktu, které mají horizontální charakter a nejsou podstatné. K implementaci čl. 290 SFEU proběhla mezi evropskými institucemi na přelomu listopadu a prosince 2009 intenzivní jednání. Výsledkem byla dohoda ke způsobu implementace včetně vzorových ustanovení, která mají být vkládána do právních aktů tam, kde tyto akty přenášejí na Komisi pravomoc vydat tzv. akty v přenesené pravomoci. Výsledek dohody byl inkorporován do sdělení Komise ze dne 9. 12. 2009 [KOM(2009)673 v konečném znění]. Komise dále pro „doplnění“ celkového rámce aplikace čl. 290 SFEU předložila dne 10. 11. 2010 Sdělení [C(2010) 7649 final], ve kterém předesílá návrh způsobu aplikace („framework“), resp. konzultační mechanismus, Komise s experty členských států jako součást přípravy právního aktu.
Provádění čl. 291 SFEU, resp. přijímání tzv. prováděcích aktů předpokládalo přijetí nařízení EP a Rady, kterým se předem stanoví pravidla a obecné zásady způsobu, jakým Komise vykonává prováděcí pravomoce (tzv. komitologické nařízení). Po četném jednání bylo EP a Radou přijato Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č 182/2011 ze dne 16. února 2011, kterým se stanoví pravidla a obecné zásady způsobu, jakým členské státy kontrolují Komisi při výkonu prováděcích pravomocí. Dřívější poradní postup (advisory procedure) zůstává poradním postupem a řídící postup (management procedure) se stal přezkumným postupem (examination procedure). Přezkumný postup se dle čl. 2, odst. 2, použije zejména při přijímání prováděcích aktů s obecnou působností a ostatních prováděcích aktů týkajících se SZP a společné rybářské politiky. Čl. 6 zavádí i nový institut - odvolací výbor.