přechod na části stránky

Upozornění:
Používáte prohlížeč IE verze 6. Od 1. června 2012 nebude možné se s tímto prohlížečem do prostředí eAGRI přihlásit. Proveďte upgrade na IE verze min. 7 nebo použijte jiný prohlížeč (např. Mozilla Firefox nebo Google Chrome). Další informace zde.

Není problém vypěstovat, ale zpracovat a prodat. Rusko řeší nový problém. Kam se zemědělskou nadprodukcí?

14.12.2017

Na počátku myšlenky o potravinové soběstačnosti Ruska a v době zákazu dovozu západních potravin asi málokdo očekával, že ruští zemědělci se budou během několika let potýkat s nadprodukcí některých komodit. Aktuálně je to problém, který trápí nejen zemědělce, ale především ruskou vládu.

Ta hledá odbytiště pro domácí produkci a střetává se s realitou nových domácích problémů (nedostatek skladovacích prostor a zpracovatelských závodů, nedostatečná logistika), ale i s tím, že vstup na trhy třetích zemí není tak jednoduchý, světová konkurence je obrovská a ne všude je o ruské potraviny zájem. Největší problém je aktuálně u obilovin a kuřecího masa. Nadprodukce způsobuje snižování cen a tato odvětví přestávají být zisková. Objevuje se nová strategie pro ruské potravinářství.

Ruská vláda si v letech 2009 - 2010, ještě před zavedením sankcí, stanovila cíl zajištění soběstačnosti země u základních potravin jako je maso, obiloviny, mléko, zelenina atd. (tzv. Doktrína o potravinové soběstačnosti 2010 - 2020). Vzhledem k zoufalému a zastaralému stavu ruského zemědělství bylo těžko uvěřitelné, že plány v doktríně budou tak rychle naplněny. Nicméně zákaz dovozu potravin z EU a dalších zemí zavedený v srpnu 2014 katalyzoval situaci a pomohl k tomu, aby proklamace nezůstaly pouze na papíře. Rusko prostě muselo začít renesanci domácího zemědělství a investovalo do toho obrovské úsilí a prostředky. O efektivnosti vynaložených peněz je možné polemizovat, ale dílčí výsledky jsou viditelné. V některých oborech se jedná o dlouhodobé a náročné investice a výsledky zatím nejsou tak významné (pěstování ovoce, chov skotu a produkce mléka). Ovšem v oborech, které jsou „rychloobrátkové“ se Rusku daří a vyprodukuje víc než je potřeba. Vzniká tak nový problém, který by na počátku málokdo očekával. Není těžké vyrobit, ale zpracovat a prodat. Např. v případě kuřecího masa a obilovin dochází k nadprodukci, pro kterou Rusko hledá uplatnění.

Kuřecího masa je nyní v Rusku tolik, že se jeho cena podle statistik meziročně snížila o 10-20 %, jak ve velkoobchodě, tak u koncových zákazníků. To je sice příznivá zpráva pro spotřebitele, avšak ne pro výrobce. V souvislosti s tím se řada výrobců (především těch menších a s nepříliš efektivní výrobou) dostává do krizové situace, kdy jejich podnikání přestává být ziskovým.

Podobná je situace s obilím. Již loni se Rusko stalo největším producentem a exportérem pšenice. Letošní úroda překoná loňské rekordy a vzniká otázka „kam s ní?“. V sýpkách ještě leží úroda loňská, někde dokonce i předloňská, a ne všude je o ni zájem. Ceny nejsou takové, jaké by si zemědělci představovali. A Rusko se konečně začalo zamýšlet nad elementárním problémem celé situace, proč vyvážet surovinu a ne zpracované produkty s vyšší přidanou hodnotou.

Spása v exportu?

Ruská vláda vidí záchranu v exportu na trhy třetích zemí. Situace však není tak jednoduchá a Rusko začíná na vlastní kůži pociťovat, co jsou to netarifní překážky obchodu, disciplína, ve které jsou sami Rusové mistři.  Podle mnohých ruských odborníků jsou však překážky třetích zemí až sekundárním problémem. Tím primárním jsou domácí problémy související s nestabilní kvalitou produkce, nedostatkem skladovacích prostor, zpracovatelských závodů, špatnou logistikou a vnitřními předpisy a zákony. Uvedené problémy často způsobují, že producenti nejsou ani schopni dostat své zboží z regionu do přístavu nebo přes hranice. Pokud uspějí a překonají domácí překážky, objevují se ty sekundární – nutnost splňovat veterinární a fytosanitární požadavky zemí – importérů a obstát ve světové konkurenci. Rusko si zároveň uvědomuje skutečnost, že ruské potraviny (resp. většina ruských výrobků obecně) zatím asi málo u koho asociuje s ekvivalentem kvality nebo vyvolává zájem dál než za hranicemi ruskojazyčných zemí. V této realitě to mají ruští producenti a exportéři o to těžší a často tak musejí výrazně snížit cenu, aby své zboží mohli prodat.

Pro export kuřecího masa se nové trhy otevírají jen pozvolna, také i v souvislosti s výskytem viru ptačí chřipky na ruském území. Velká očekávání má Rusko od Saudské Arábie, kam dostalo povolení vyvážet v listopadu 2017. Do budoucna by ruské podniky chtěli uplatnit své kuřecí maso také v Číně, Japonsku, Brazílii, Iráku, Jižní Koreji a Evropské unii. Podobná je situace s vepřovým masem, získávání certifikátů často znesnadňuje situace související s africkým morem prasat, jehož šíření nemá Rusko plně pod kontrolou.

V případě exportu obilí je krom výše uvedeného ještě jeden problém, který Rusko začíná vnímat. Vyvážet nezpracovanou surovinu bez přidané hodnoty není ideální model. Bohužel ale chybí zpracovatelské potravinářské závody. Pozornost se tak pozvolna začíná přesouvat k přilákání investic nejen do zemědělství, ale i potravinářství. To je však dlouhodobý proces, který loňskou nebo letošní úrodu nespasí. Mimo to chce Rusko do konce roku 2017 schválit dlouhodobou strategii, která má za cíl rozvíjet domácí lehké strojírenství a předpokládá zvýšení podílu domácích potravinářských strojů a zařízení z aktuálních 30% na 62% v roce 2030.

Pozornost ruské vlády se přesouvá od zemědělství k potravinářství a exportu. Pouze produkovat surovinu, bez jistoty kvalitního zpracování a uplatnění nemá budoucnost. Rusko tak má dva hlavní cíle – modernizace potravinářského průmyslu a budování image ruských potravin.

V této souvislosti a v souladu s politikou náhrady dovozu Rusko tlačí na lokalizaci výroby na svém území i v potravinářství. Primárně má zájem o přilákání zahraničních investorů, kterým federální vláda i regionální představitelé nabízí zvýhodněné podmínky a možnosti. Potraviny vyrobené v Rusku pod zahraničními značkami mají lepší reputaci než ty ryze ruské, i když ve skutečnosti opak někdy může být pravdou. V potravinářských investicích v Rusku jsou jedni z nejaktivnějších Italové, Finové, Němci a další. Evropské firmy zde otevírají potravinářské závody a kompenzují si tak ztráty způsobené zákazem vývozu evropských potravin do Ruska.

 

  • Tisk stránky
  • Poslat e-mailem