Rostlinolékařský portál

Peckoviny – meruňka, broskvoň a mandloň, méně časté je napadení slivoně.

Patogen napadá u hostitelských druhů listy, letorosty a především plody. Na spodní, méně často i na horní straně listů vznikají různě velké nepravidelné, převážně okrouhlé, zpočátku žlutozelené později šedohnědé až šedočerné skvrny, postižená pletiva zasychají a mohou i vypadávat. Na letorostech způsobuje patogen oválné různě velké (2–4 mm) zeleno hnědé, později hnědočerné až šedočerné, mírně vystouplé, zpočátku olivově zeleným dvůrkem ohraničené skvrny. Skvrny se v průběhu následující vegetace ztrácejí. K napadení letorostů dochází především u mandloně, broskvomandloně a u broskvoně. Napaden letorostů je časté v ovocných školkách. Nejčastější a hospodářsky nejškodlivější je napadení plodů, především broskví a meruněk. U mandloní je vzhledem k určení plodů škodlivost zanedbatelná. Na plodech vznikají zpočátku nenápadné olivově zelené, později olivově šedé až šedočerné, postupně se zvětšující 3–8 mm velké okrouhlé skvrny, které zůstávají ohraničeny červeným lemem. Počet skvrn narůstá, skvrny se spojují až vznikají různě velké a uspořádané šedohnědé až šedočerné plochy. Při časném napadení dochází k lokálnímu korkovatění postižených částí slupky a k tvorbě drobných korkovitých skvrn. Silně a především časně a silně napadené části plodů zastavují růst, plody se v důsledku nestejného růstu zdravých a napadených pletiv deformují a praskají. Následně mohou být napadeny hnilobami, především moniliniovou hnilobou. 
Choroba se šíří především za delších deštivých period nebo při opakovaných deštích. Mladé plody do 30 dnů po odkvětu jsou napadány jen výjimečně. Vyšší odolnost mladých plodů je vysvětlována tím, že mají na povrchu bohaté ochlupení, které odpuzuje vodu a tak omezuje dobu ovlhčení a infekci. Maximální výskyt konidií je nejčastěji zjišťován v období 3–6 týdnů po odkvětu. Období 4–6 týdnů po odkvětu je považováno za periodu největšího nebezpečí napadení plodů. Napadeny však mohou být i vyvinuté plody, až do doby krátce před počátkem zrání. K infekcí plodů dochází nejčastěji v místě báze trichomů. Letorosty jsou zpravidla napadány později než plody. Po uplynutí inkubační doby za vhodných podmínek na napadených částech vyrůstají konidiofory, na nichž se diferencují konidie. Inkubační doba se u plodů pohybuje v rozmezí 42–77 dní a u listů a letorostů mezi 25–45 dny. Relativně dlouhá inkubační doba vede často k mylným závěrům, že k napadení plodů dochází až v období zrání

Mycelium patogenu se rozrůstá mezi kutikulou a epidermis. Na napadených částech se na konidioforech diferencují dvoubuněčné konidie, které jsou zdrojem dalšího šíření choroby. Konidiofory jsou hnědavé, krátké a vzpřímené, zřídka větvené, jedno i vícebuněčné. Konidie jsou vřetenovité, na jednom konci zašpičatělé, jedno a převážně dvoubuněčné, zpočátku olivově hnědé, později světle hnědé, 14,9–17,2 x 4,2–5,2 mm velké. Přetrvává podhoubí v lézích na větévkách a chlamydospory na povrchu kůry. Na napadených částech se již v období před květem na konidiforech diferencují konidie, která jsou zdrojem primárních infekcí. 
Za vhodných podmínek dochází k plné produkci konidií od 3.–4. týdne po odkvětu (květen–počátek června). Patogen sporuluje již při vlhkosti vzdušné nad 70 %, produkce konidií se zvyšuje s narůstající vlhkostí vzdušnou a při ovlhčení. Konidie klíčí v rozmezí 15–30 °C, s optimem mezi 25–30 °C. K infekcím dochází především při ovlhčení a při vyšší teplotě (optimum 15–20 °C). Za nevhodných podmínek životnost konidií velmi rychle klesá.

Choroba se vyskytuje především na vlhčích stanovištích a v zahuštěných výsadbách. Silnější a častější jsou výskyty v přídomcích zahradách a v zahrádkářských koloniích. Silně a zejména časně a silně napadené plody se deformují, často praskají a následně hnijí. Napadené plody jsou nevzhledné a neprodejné

Pravidelné vizuální hodnocení zdravotního stavu výsadeb ke zjištění prvních příznaků napadení chorobami.

Sledování vhodnosti podmínek pro infekci a šíření choroby pomocí automatických meteorologických stanic.

Ošetření na lokalitách s pravidelným výskytem choroby je nutno provést preventivně, pokud jsou příznivé podmínky pro vznik a šíření choroby.

Základem ochrany proti strupovitosti broskvoně a meruňky jsou preventivní pěstební opatření a postupy. Významná jsou všechna opatření, která zajišťují plnou vitalitu stromů a redukují vhodnost podmínek pro šíření:

• Volba vhodného stanoviště (dostatečně vzdušné lokality, vyloučení vlhkých a uzavřených lokalit, vlhkých a studených půd a mrazových poloh).
• Vyrovnaná výživa (rozbory půdy a listů, nepřehnojovat dusíkem).
• Vzdušnost porostu (spon, pěstební tvar).
• Kvalitně provedený řez (zapěstování a péče o korunu, nepřehoustlé koruny rychleji osychají, což omezuje vhodné podmínky pro rozvoj choroby).
• Dle možnosti upřednostnění méně náchylných odrůd při výsadbě nových sadů.

V širším slova smyslu lze chápat biologickou ochranu jako prostředky na ochranu rostlin, mezi které patří mikroorganismy, makroorganismy, růstové regulátory hmyzu a rostlin, nejrůznější rostlinné extrakty apod. Jinými slovy se jedná o takové metody regulace škodlivých organismů, při nichž se nevyužívá průmyslově vyrobených syntetických pesticidů. Tyto přípravky lze používat v systémech ekologického zemědělství.

Fungicidní ošetření se zpravidla zahájí, pokud jsou vhodné podmínky pro šíření patogenu (především vydatné dešťové srážky), od 3. až 4. týdne po odkvětu příslušného druhu. Ošetření se podle potřeby opakuje. Zvýšenou pozornost je třeba věnovat také ošetření v období krátce před počátkem zrání (podle odrůdy u meruňky konec června, počátek července a u broskvoně konec června až počátek srpna). Intenzita ochrany by měla zohlednit míru ohrožení porostu (dispozice lokality, četnost výskytu na lokalitě, vhodnost podmínek pro šíření patogenu, náchylnost odrůdy).

Proti strupovitosti broskvoně a meruňky není v současné době povolen žádný fungicid. Využít lze současné nebo vedlejší účinnosti fungicidních účinných látek povolených proti jiným houbovým chorobám broskvoně a meruňky. U broskvoně myklobutanil nebo tebukonazol, případně i elementární síru a u meruňky dodin, mankozeb bitertanol, flusilazol myklobutanil nebo tebukonazol.

Vzniku rezistentních populací lze obecně předejít jednak používáním kombinovaných fungicidů, pokud jsou pro indikaci dostupné, nebo takovou strategií ochrany, kdy nedochází k opakovaným aplikacím přípravků se stejným mechanismem účinku a dodržením stanoveného počtu aplikací během sezóny.

Účinnost ochrany hodnotíme srovnáním s kontrolní – neošetřenou variantou.